Spletené pravdy II.

ADAM

(o pár týdnů dřív)

Nejprve ji napadlo, že se vůbec nezměnil. Až pak, když se na něj podívala podruhé, uvědomila si, že to tak není. Zestárl, z tváře mu zmizely rysy chlapeckosti, i vlasy, o dost kratší, mu trochu ztmavly.

Přesto ho poznala až příliš jistě, na první pohled, i když jen utržený. Nastupoval do tramvaje zadními dveřmi, zahlédla ho skulinou mezi lidmi. Opřel se o tyč u zadního okna, shodil ze zad batoh, promnul si oči. A zadíval se směrem k ní.

Nečekala, že ji taky pozná. Nebo si spíš myslela, že ji nebude chtít poznat. Neviděli se dost dlouho na to, aby se dalo nepoznání zcela omluvit. Ale Adam ji uviděl, usmál se a mávnul na ni. Hodil si batoh zpátky na záda a začal se prodírat mezi lidmi směrem k ní.

 

Jak odpovědět na otázku: „Jak ses za ty roky měla?“ v co nejkratší podobě pravdy? Co vypíchnout, jak na sebe věty navázat? Kde začít?

„To rád slyším, že se máš fajn,“ usmál se. „A kam vlastně jedeš?“

„Domů.“

„Domů? Bydlela jsi přece jiným směrem, pokud si pamatuju.“

„Už bydlím jinde, s přítelem.“

„Aha.“

„A ty?“

„Já už taky bydlím jinde,“ usmál se.

„Ne, myslela jsem: kam jedeš?“

„Jo. Vyzvednout dárek pro přítelkyni. Zítra má narozeniny. Kulatiny,“ zdůraznil a významně se na ni podíval.

„Dvacet?“ Nebo méně?

„Ne, ne. Třicet pět. Asi už mě mladší holky nebaví.“

Jenom mlčky přikývla.

„A ten tvůj? Kolik mu je?“

„Dvacet šest,“ řekla rychle, protože tramvaj už brzdila na její zastávce. „Budu vystupovat, Adame…“

„Už teď? To jsme si ani nestihli nic říct, Lindi. Nezajdem někdy někam?“ A aniž by čekal na odpověď, sáhl po mobilu. „Máš pořád stejné číslo?“

 

Neozval se čtrnáct dní a Linda by na něj zase zapomněla. Jenomže pak přece jenom zavolal. Se samozřejmostí, která mu byla vlastní. A ona té samozřejmosti nedokázala vzdorovat, domluvila se s ním na další večer, i když vlastně nechtěla.

Seděli pak v hospodě, která jí připomínala gymplácká léta. Veliká místnost, jukebox, šipky, stoly bez ubrusů se stopami po skleničkách.

„Naposledy jsem tady byla s tebou.“

„Vážně? Jak je to vlastně dlouho?“

„Pět let,“ řekla. „Pět a kousek.“

„Pamatuješ si to dobře.“

„Na první vztahy se nezapomíná.“

„To je pravda. Ale ani na ty další, jenom potom trochu začnou splývat roky,“ řekl. „Vůbec se mi to nezdá tak dlouho. Ani se toho zas tak moc nezměnilo…“

To ona měla naopak pocit, že se změnilo strašně moc. Před těmi pěti lety byla někdo úplně jiný.

Povídali si něco přes dvě hodiny, docela příjemně, nijak do hloubky. Adam se jí jenom zeptal na jméno jejího přítele. A popíchl ji otázkou, jestli mu nevadí, že šla na pivo s bývalým, zatímco on je doma sám.

„Je v Americe,“ řekla. „Na stáži, ještě skoro tři měsíce.“

„Na stáži?“

„Jo. Zaučují ho tam nějaké metody výzkumu, který pak bude dělat tady. Moc tomu nerozumím, i když teda taky studuju biologii. Ale jsem spíš na tu hmatatelnou přírodu,“ usmála se.

„A jak dlouho už tam je?“

„Tři měsíce. Má to na půl roku.“

„To je hodně dlouho. Jak to bez něj zvládáš?“

Jak? Stýská se jí. Stýská se jí strašně moc. A zároveň ví, že je to jenom epizoda, která už za chvilku skončí a pak spolu budou napořád. Není nejistá, nemá strach – a věděla, že na tohle se Adam ptá. Jenom je jí prostě občas smutno. „Chybí mi, někdy míň, někdy víc. Ale často si voláme po skypu, nebo aspoň píšem. Ale už je to dlouho, předtím jsme byli vlastně pořád spolu…“

Adam nic neříkal, tak po chvíli pokračovala. „Někdy to jde, ale některé dny jsou docela těžké. Ale,“ rychle se usmála. „Už je to za půlkou, takže to uteče rychle. A pak…“

„Pak co?“

„Pak všechno začíná.“

 

Adam toho o své Tamaře taky mnoho neřekl. Jenom to, že jsou spolu čtyři měsíce a že bydlí v úžasném podkrovním bytě. A že sex s ní je skvělý, že je to něco úplně jiného než s mladší holkou.

Linda se neptala na podrobnosti a to ho trochu zklamalo.

Před jedenáctou se rozloučili obejmutím a Linda věděla, že to znamená rozloučení minimálně na dalších pár let.

 

Ale Adam se jí ozval znovu. Uplynul sotva týden, volal jí. Jeho hlas zněl jinak, vůbec ne tak sebevědomě, spíš prosebně. Řekl jí, že by ji potřeboval vidět.

Když pak přišel na náměstí, měl na zádech velký batoh.

„To se někam stěhuješ?“

Nezasmál se.

 

Sedli si do sport baru, Adam jim objednal dvojitou whisky, i když Linda protestovala. „Přece mě v tom nenecháš – a já to dneska potřebuju.“

„Co se stalo?“

„Co? Nebydlím, Lindo. Řekla mi, že už jí to nebaví – a pro jistotu mi hned sbalila věci a nechala v chodbě. První, co mi řekla, když jsem se jí zeptal, co to má znamenat, bylo: Dej mi, prosím tě, klíče.“

Nevěděla, co říct. Adam do sebe celkem rychle obrátil whisky a objednal si další.

„A přitom vím, že za tím je jenom to, že mě odsoudili její známí. Pořád se tomu vyhýbala, abych potkal kohokoli z jejího života. Takže jsem u ní sice bydlel, ale musel jsem se chovat opatrně, na ulici se ideálně tvářit, že je to cizí ženská, nebo maximálně vzdálená sestřenice… Ale dobře, myslel jsem si, že dřív nebo později se to musí změnit. Ale nečekal jsem, že takhle. Minulý týden jsem se totiž náhodou potkal s jednou její kolegyní – zvonila a já myslel, že to je Tamča, že si zapomněla klíče. Kdybys viděla, jak na mě koukala. Prý kdo jsem. A tak jsem jí to řekl, co už. Myslel jsem si… Ale to je jedno. Tamča byla naštvaná a dneska… dneska tohle.

Asi jsem neprošel výběrovým řízením.

A to mi říkala, jak je se mnou šťastná. Chodila předtím mnoho let s hodně starším týpkem, víš? A prý že já jsem přesně to, co potřebuje… No, tak už se asi vyléčila, nabrala energii a hurá do nějakého společensky přijatelného vztahu.

Víš, co mi řekla? Řekla: ,Ty jsi to bral vážně?‘

Ne, já to nebral vážně. Ona to brala vážněji než já, Lindo. Jednou se trochu opila a ptala se mě, jestli ji mám rád, jestli ji mám opravdu rád. Řekl jsem jí, že jo, a ona se rozbrečela.

A teď… teď najednou tlustá čára, jako by se nic nestalo.

Mohla mi dát aspoň chvilku času, abych se s tím nějak porval,“ řekl a jeho výraz se najednou změnil na prostě nešťastný. „Protože já ji měl rád… Mohla mi to říct aspoň normálně, nemusela mě takhle vyhodit, když věděla, že nemám kam hned jít… A třeba jo, je to moje chyba, a neměl jsem se k ní stěhovat a počítat s tím, když jsem jí neplatil žádný nájem a tak… To má pravdu, ale stejně… Tohle věděla celou dobu, ne ze dne na den.“

„Mrzí mě to.“

Dopil druhou whisky, což bylo příliš. „Promiň, že tě do toho tahám, Lindo. Tebe se to vůbec netýká, já vím. Ale nějak, nevím proč, jsem pomyslel jako první na tebe, když jsem tam stál na ulici. Lidi na mě koukali; chtělo se mi brečet, víš? Vážně se mi kvůli ní chtělo brečet,“ řekl a oči se mu zalily slzami. „Protože se mnou mohla jednat aspoň trochu… jako s někým, na kom jí záleží, aspoň trochu.“

„Adame, můžeš jít dneska přespat k nám,“ řekla. Ne proto, že by ji jeho pláč tak dojal; ale prostě proto, že věděla od prvního okamžiku, že ji o tohle bude žádat. Měla dost času si to promyslet.

„Ne, to nejde, Lindo. To po tobě nemůžu chtít,“ bránil se. Ale jenom aby se neřeklo.

„A kam bys chtěl jít? Je plno hodin, venku zima. Jsi opilý.“

„Ty bys to pro mě udělala?“

Přikývla. „Když mi slíbíš, že už si nedáš žádnou další whisky.“

 

„Martin je na stáži,“ připomněla mu, když vešel do jejich bytu.

„Vím, to jsi říkala…“

„Ale nemyslela jsem tím původně, že hledám spolubydlícího,“ zasmála se. Cítila zvláštní úlevu a radost. Totiž už ve chvíli, kdy ho uviděla s batohem, se v ní probudilo napětí. Jak mu odpoví?

A teď, když vstoupil do jejich bytu, zouval si boty a rozhlížel se po chodbě, uvědomila si, že od začátku chtěla, aby se zeptal, a bála se jen sama sebe. 

Jestli totiž nebude až přehnaně hodná, jestli to není známka toho, že má pro Adama stále slabost. Ale ona má, protože ho kdysi milovala, milovala ho až příliš, tou nezdravou láskou, která zanechá brázdy, ale nic do nich nezaseje. Ta láska ve své iracionalitě tady pořád je, jenom už není důležitá, už necloumá, je zcela klidně přítomná.

„Není to vůbec problém,“ říkala mu. „Místo tu je. A než si to vyřešíš, tak tady můžeš být.

„Ty jsi anděl,“ objal ji a táhla z něj whisky.

 

FELIX

Snědl pralinku, chviličku ji žužlal a mračil se u toho. Linda čekala, jestli se zeptá na Adama. Věděla, že chce, ale taky věděla, že si to nechce přiznat. Ještě okamžik váhal, pak se zadíval z okna, svraštil obočí ještě více a začal svůj typický monolog, svázaný z vět, které už od něj slyšela tolikrát.

„Je to neuvěřitelná nuda, tady, Lindo. Každé ráno úplně stejné. Všechno v pravidelný čas. To jsem nesnášel v životě nejvíc – rutinu. Začnou se ti plést dny. Ze začátku jsem se snažil udržet povědomí o tom, co je za den, tím, že jsem si pouštěl rádio. Ale prý bylo moc nahlas, rušilo tady souseda – který sotva ví, že je ještě na světě. Takže nic, jenom neděli, tu člověk pozná. A vždycky to překvapí – jako to už zase?“

Jednou jí ve slabé chvilce řekl: „Nejhorší byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že je to definitivní. Po měsíci tady… i když jsem to samozřejmě věděl celou dobu, tak najednou, skutečnost… Kdybych v tu chvíli měl možnost, Lindo, okamžitou možnost, zabiju se. Ale to víš, pak se ti to rozleží v hlavě. Jsem vlastně taky pěkný srab, potřeboval bych, aby to někdo udělal za mě.“

„Vůbec je ta naše humánní medicína strašně nehumánní,“ řekl jí jindy, „že si člověk nemůže vybrat, kdy chce umřít. Víš, že to přijde, víš, že už tady nic, co by stálo za to, neprožiješ. Jenom se ještě párkrát posereš do postele… a nasereš tím sestřičky. Ale umřít, to tě nenechají. Protože život má obrovskou cenu… Jasně. Až jednou budou ležet stejně jako já, chci je všechny slyšet – jestli budou trvat na těch trapných frázích.“

„Možná má nějaký smysl, že tady ještě jsi,“ řekla.

„I ty mluvíš ve frázích?“ ušklíbl se. „Jaký smysl, Lindo? No?“

„Možná to má smysl pro život další…“ řekla; ale věděla, že se Felix bude jenom smát. Přesto měla pocit, že to musela říct.

„Kdybych teď, Lindo, měl ještě myslet na to, že bude nějaký další život, znovu to všechno… Tak to bych se z toho definitivně zbláznil.“ 

---