Do hloubek

Svět se smrskl na malou částečku, na pohled homogenní; chvíli se vznášela v prázdném prostoru. Moje vědomí se na ten malý okamžik smrsklo do té částečky. Obepnulo ji, než se rozprskla na všechny strany.

Nářky se mísily s extatickými výkřiky. Pokud bych si nasadil brýle pravdivého vidění, viděl bych všude kolem chrochtající prasata. Šťastná prasata, víceméně.

Naštěstí brýle pravdivého vidění neexistovaly a já se musel spolehnout na zbytky svých poničených smyslů.

***

Polorozbořené budovy a někde v dáli vysoké budovy co vypadaly jako věže. Běžel jsem ulicí, kolem mě několik domů, z některých se ozývalo sténání a z jiných výkřiky.

"Nakrm mě, bože nakrm mě!" vykřikl muž v domě s pootevřeným oknem, kterým ven prosvítalo nafialovělé světlo.

Na chvíli něco problesklo. Neonová cedule na dalším domě se otočila a na chvíli mě skoro oslepila.

Dům byl velký a neonová cedule lákala hosty dovnitř. Dveře byly pootevřené a prosvítalo jimi slabě načervenalé světlo.

Dveře vlastně nebyly úplně dveře. Byly to dlouhá vlákna nečeho, co připomínalo sklo. Ale když jsem do nich strčil, odrhnuly se a potom se jakoby elektrizovány mou rukou vrátily a držely se na ní. Hladilo to, byly to příjemné dotyky.

Chvíli jsem pod těmi vlákny stál a nechal se jimi obejmout. Za chvíli pokrývala téměř každou část mého těla a začaly se lehce vlnit.

Osahávaly moje tělo, dotýkaly se mě na různých místech. Hladily mě a elektrizovaly, obtáčely se kolem mě a zesilovaly tlak.

Po chvíli jsem zcela zřetelně ucítil, jak mi jedno z vláken masíruje rozkrok.

Udělal jsem krok dopředu; čekal jsem odpor vláken, ale jakmile jsem se pohnul, odpoutaly se ode mě a já úplně volně prošel.

"Jste tu nový, že?" zeptal se někdo v místnosti. Nebyla velká, vymalovaná pastelovou červenou. Přímo naproti mě stál konferenční stolek a u něj křesla. Vpravo ode mě byl elegantní starožitný stůl.

U něj seděla žena. Usmála se na mě. "První zkušenost se slimáky?"

"Slimáci?" Zeptal jsem se.

"Nebo živá vlákna. Ale všichni jim říkají slimáci. Spoustě lidem vystačí na celý život. Vy jste ale nepřišel kvůli slimákům."

"Vlastně jsem byl jen zvědavý." Odpověděl jsem a otřásl se při vzpomínce na slimáky.

Otřásl, ale vlastně chtíčem. Rozuměl jsem svým emocím, ale moc jsem s nimi nemohl dělat.

***

Vlastně to možná celé byla bláznivé, ale v dané situaci mi nepřišlo lepší, než se vrhnout do oka hurikánu.

Byl jsem v Soze, ve městě zoufalých šílenců.

***

"Jsem Anna. Vím, že vás to jméno nevzrušuje, ale nebojte se. Určitě tu najdete to, co potřebujete. Je to jednoduché, je tu totiž všechno."

"Všechno? Jak to myslíš?" Zeptal jsem se.

"Každá lidská emoce, každá úchylka, každý fetiš; klíč ke slasti pro každého." Odpověděla s úsměvem Anna. Přitočila se ke mně, na chvíli se mi zadívala do očí.

Potom mě olízla za uchem.

Pomalu, skoro s nevěřícným výrazem se vzdalovala.

Rozzařily se jí oči. Jakoby tu chuť nechávala rozplynout na jazyku; její oči se rozšířily.

Anna několikrát slastně zavzdychala. Přes těsné šaty jsem viděl, jak její bradavky ztvrdly.

Její hubená postava se napnula a začala se chvět. Strhla si šaty a já se díval přímo na její chvějící se prsa.

Neudržel jsem se; chytl jsem jí rukama za bradavky.

Vykřikla. Vlastně začala křičet, hlasitě, nekontrolovaně. Její tělo se začalo chvět a zmítat. Stiskl jsem pevněji a Anna vykřikla s otevřenou pusou.

Najednou mi prudce strhla ruce.

"Dost! Přestaň!" Vykřikla.

Ještě se celá chvěla, ale po chvíli se hroutila do sebe. Klepala se schoulená na zemi do klubíčka.

Klekl jsem k ní a viděl jsem v jejích očích slzy.

"Anno.. Já nechtěl.." Řekl jsem jí a pohladil ji po ramenou.

Otřásla se.

"Nesahej na mě!" odmrštila mou ruku. "Prostě mě chvíli nech."

Počkal jsem, viděl jsem, jak se uklidňuje. Přestávala se chvět. Pomalu se zvedala, setřela si slzy z očí a postavila se proti mně.

 

"Co to bylo?" zeptal jsem se.

"Špína." odpověděla asi s úšklebkem. "Hodně silná špína."

"Jaká špína?" zeptal jsem se.

Chvíli se na mě nechápavě dívala. Potom se usmála, došla ke stolu a vzala z něj mramorovou misku a malou mramorovou lžičku.

Došla ke mně a lžičkou mi přejela za uchem. Když mi ji ukázala, byla na lžičce černá hmota.

"To jsem měl..." sáhl jsem si za ucho. Měl jsem to tam. Černou špínu všude. Drhl jsem ji, ale nešla dolů.

"Co to je?" zeptal jsem se.

Anna se pousmála. Podívala se mi smutně do očí.

"Jak je to dlouho, co jsem nevěděla, co je to špína. Špína Sogy, ti nic neříká. Ale možná znáš démanty."

"Tak démanty!" vykřikl jsem. Začínalo to dávat smysl. Démanty, nejdražší sexuální droga. Zážitek na celý život. Malé, černě blyštivé, opracované do tvaru dématnů.

"Z tohohle se vyrábí démanty! Proto je Soga tak důležitá!" zatřásl jsem Annou. "Rozumíš co to znamená? Ale kde se to bere, ta špína?"

Anna se smutně usmála. Pohladila mě po tváři; neuniklo mi, že se při dotyku lehce otřásla.

"To nikdo neví; prostě se objevuje přímo za ušima. Většinou ji lidi už nemají; čím jsou zuboženější, tím ji mají míň."

"A potom?"

"Občas spáchájí sebevraždu. Většinou se ale stanou z vlastní vůle součástí nějakého opravdu fatálního sexuálního experimentu." Odpověděla Anna a dívala se do země.

V jejích očích byly slzy; ruka, v které držela lžičku se špínou se třásla.

"Fatálního?" zeptal jsem se.

Anna ale jenom zavrtěla hlavou. "To nechceš vědět."

***

Můj plán měl trhlinu. Z nějakého důvodu jsem si nic nepamatoval. Nic ze Sogy.

Zjistil jsem to, až když jsem se tu probral. Najednou bylo všechno nové a neznámé. A ta špína? Vůbec jsem si na ni nevzpomínal, ale byla tu stále ta možnost, že jsem prostě jen z nějakého důvodu zapomněl.

V mysli jsem měl jen respekt. Iracionální, ničím neodůvodněný respekt před Sogou.

Před Sogou, která hodně dává a uspokojuje. A to skoro zadarmo... Stačí vydloubnout trochu špíny zpoza uší a máte na každém prstě deset hladových, kteří udělají všechno, co vám na očích uvidí.

...

 

to be continued in continuum....

---