Halucinace

Dnešní ráno bylo znát, že jaro již přichází nejen podle kalendáře. Toník nastavil vycházejícímu slunci své tělo. Cítil všechnu tu sílu paprsků. Věděl, že teď to dokáže. Zhluboka se nadýchl a vzlétl. Vystoupil do výše asi 10 metrů. Poté opsal ve vzduchu oblouk a vrátil se na místo, odkud vylétl. Pes Brok nervózně kňučel, dokud jeho pán nebyl zase u něj.

“Člověk může lítat”, řekl spokojeně důchodce Tonda a šel pomalu k domovu.

Zrovna uviděl souseda, jak nastupuje do auta. Rozběhl se k němu se slovy:

“Pepo, dokázal jsem to, letěl jsem.”

“Ahoj sousede, opravdu? Zajdi ke mě odpoledne do ordinace.” Odpověděl soused, lékař na interně.

“Dobře a v kolik?”

“Ve čtyři, hodí se?”

“Člověk může lítat.” Říkal si ranní letec již jen pro sebe, neboť jeho soused nastartoval auto a odjel do práce.

Odpoledne se Toník dostavil přesně na čas. Lékař jej nechal chvilku čekat a začal volat svým kolegům na psychiatrii:

“Ahoj tady Josef, mohl by jsi za mnou přijít do ordinace? Víš, jak sem ti ráno volal, ty halucinace mého souseda.”

“Tonda je starý mládenec a nemá co dělat. Je příliš mladý na důchod. Jako horník šel v pětapadesáti. Jeho nevýhodou je, že nemá žádné vážnější zdravotní problémy. Tedy alespoň fyzického rázu. Měl by si najít nějakou práci, nebo koníčky. Z nudy pak vymýšlí takové hlouposti.”

Doktor byl rád, že sestra již odešla, věděl své o zachovávání lékařského tajemství na malém městě. Vyšel tedy sám do čekárny a uvedl svého souseda do ordinace se slovy:

Za chvilku někdo zaklepal a ve dveřích objevily dva muži v bílém. Josef začal:

“Rudo, to je ten můj soused.”

Pak doktor ukázal na nově příchozí:

“A toto je primář Krupička se svým kolegou.”

Tonda si s oběma lékaři potřásl rukou:

“Člověk může lítat.”

“Jak jste k tomu dospěl?” Zeptal se mladý psychiatr.

“Už dlouho čtu různý knihy o ovládání mysli a duševna, myslím si, že ještě málo známe lidský možnosti.”

Začal zaujatě důchodce a hned pokračoval:

“Tak to mne zajímá, popiš nám dopodrobna co se ráno událo.” Vyzval jej přátelským tónem internista.

Protože však poznal, že mu vzdělaní pánové moc nevěří, namířil si to k oknu, které bylo díky odpolednímu slunci otevřené.

“Ano, my tomu věříme.”

Oba psychiatři jej nepřestávali držet a Josef rychle zavřel okno. Pak došel ke své skříňce s léky, ukázal na krabičku a Rudolf jen mlčky přikývl. Josef připravil injekci sedativ a rychle je vpravil překvapenému Toníkovi do žíly:

“Tak, to tě trošku uklidní.”

“Já sem klidnej”, řekl Tonda mírně rozzlobeně nad zmařeným předvedením své dovednosti. Pak si však uvědomil převratnost svého objevu a opatrněji dodal:

S tím lékaři souhlasili. Nejdřív začal psychiatr Rudolf:

“Janeba.” Připomněl se Toník

“Pane Janeba, co kdyby jste tady u nás třeba týden zůstal a mohl nám vše v klidu vysvětlit.”

“Psa ti vyvenčí naše děti a kytky dojdu zalít já nebo žena,” uklidňoval ho Josef.

“Tak jo, vlastně mám celkem dost času a rád vám svůj objev dopodrobna popíšu.”

“Člověk musí hlavně chtít. A pak ta energie ze slunce.”

“Dobře pane Janeba, ale měl byste taky odpočívat. Dneska se hezky prospíte a zítra můžeme začít.”

“Jo máte pravdu”, zívl právě přijatý pacient. Sedativa začala účinkovat.

“To rád slyším. Zajdu se na něj ve středu podívat. Měj se.” Řekl internista a zavěsil.

Návštěva se ale zdařila až při sobotní službě:

“Tak ahoj Toníku, jsi v pořádku? Brok už se nemůže dočkat svého pána. Počkej, jak bude zmlsaný. Děcka mu dávají samé dobroty.”

“Kdybych byl doma sám, tak z toho také.........”, doktor chtěl říct zcvoknu, ale rychle se opravil a řekl:

A hned začal se svým nápadem:

“Pokud by jsi chtěl, v prádelně tady nemocnici by potřebovali pomocníka, aspoň na čtyři hodiny denně. Ty by jsi přišel na jiné myšlenky a nějaká koruna k důchodu by nebyla k zahození, ne?”

“Budu o tom uvažovat.”

Hovor přeruší sestra, která přinesla pacientovy léky. Tonda ji přivítá slovy:

“Ale pane Janeba, primář mi taky říkal, že vždycky když mám službu tak je váš stav lepší, jak si to mám vysvětlit?”

“Jste prostě takový moje sluníčko.”

“Vidím, že překážím, nebudu vás rušit”, vmísí se do hovoru Josef a chce jako odejít.

“Ale pane doktore, stejně už musím za jinejma a domluvte mu, už je to přeci jen starší pán.” Řekla zjevně polichocená sestra a odešla.

“Já také půjdu, tak příští týden by tě mohli pustit domů, zaručil jsem se, že na tebe dohlédnu.”

Oba muži se rozloučí.

Sotva lékař Šulc odešel, Tonda rychle spěchá na chodbu. Ví že sestry teď budou asi půl hodiny na ženském oddělení. Na konci chodby je malý balkón a sestra Marta jej vždy na začátku své služby odemkne, aby tam mohla nerušeně kouřit. Primář Krupička je totiž jeden z mála doktorů, kteří kouření odsuzují i v praxi.