Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePles pozůstalých
Autor
havran
Po hostině se dozajista všichni zahltili hlavním chodem
Stálý křik mrtvého v uších mají
Poslední odkazy a závěť
V trpké melancholii rozjímají
Mají černé lesklé boty, černá saka, černé brýle
a černé masky,vládnoucí
všeobecné černé sbohemČerné limuzíny,černé vzpomínky a černý den
Skřípání zmrzlé meluzíny
Matky v černém,bratrů a sester
A hle černý krkavec,který letí pryč a kráká
Jak hynoucí,rozptýlené vzpomínky,
Zchátralé v zamčených chatrčích
Kam,že se teď poděl smích,
Ten bezcitný par
chant se jistě v koutě šklebívšichni věrní pozůstalí,
shrbené figurky,loutky nehybné a zvadlé,
v tvých rukou svázaná puklá srdce,
co si jen teď mají počít bez tebe
…ty jsi byl sluncem jejich vesmíru
oni o něm nevědí
na tož co se dále stane
dost se naplakali,jejich oči
tak tedy,pošli je alespoň spát
…hloupá a nechtěná přestávka,
a ticho,které ohlušuje,
pryč s ním ,vstávejte,probuďte se…
kostnatý kapelník i vrchní dirigent
ospale(mžouravě) na sebe kývli
stařičká kapela začala hrát
propadlé oči zúčastněných,
hlavy monotónně klimbají
hadí těla se jim kroutí,
setkají se jistě brzy
se zesnulým na společné pouti
proč(jste) sem jen přišli?
vy,podivní cizinci bez výrazu
přiloudalí z vládnoucího mrazu
ti kteří v zadních lavicích seděli
človíčci pouzí a nuzní
modely chmurného obrazu
herci a herečky smutného divadélka
bez veselého publika
co k ostatním se nemají
jen polehoučku sedají
k zadním lavicím
vždyť mrvou duši ani neznali,
i těžko ji teď poznají:
proč,proč jste sem jen
všichni přišli?třeba si ji chytí,
možná tam,kde se ztrácejí všechna zakutálená slunce z prchajících dnů
možná tam, kde visí nejvyšší vrcholky hor,
možná tam kde ve své konečností,fascinující moře do nekonečnosti ústí,
možná někde ve všednosti,
snad i ve snu ,v marnosti?
bubínky z kůže paličky z kostí
polámané kosti mají hosti
na talířích s mandlovými koláčky
dolívejte poslední číše smutného vína
a v kostýmcích uplakané děti
ve smutečních oblečcích
venku sníh teď vzduchem letí
slzy chladné jako sníh
po tvářích jim stékají,
ty provinilci ve své přenádherné dětskosti
potají vzlykají
a plynou
promrzlou
krajinou
jak popel zesnulého
rozprášený hvízdajícím větrem.