Hořící keř

Chtěl bych vám povyprávět jeden ze silných zážitků z mého dlouhého života. Moc těch zážitků není. Mám poměrně nudný život. Jsem totiž keř.

První chvilky mého života si pamatuju jen matně. Vybavuji si pocit jakési volnosti, pak mě obklopila tma a po čase jsem spatřil sluneční paprsky. Ty mi společně s občasným deštěm dodávaly sílu a já mohl růst a růst. Po čase mi na mých malých větévkách narostly trny. Není to nic hezkého, ale jsem za ně celkem rád. Mým sousedům bez trnů totiž často malé děti trhají, ne, přímo rvou větve. Není to hezký pohled. Na mě si netroufnou, párkrát se totiž o trny zranily. Škodolibě jsem se jim zasmál, ale neslyšely mě. Ale k věci.

Jednou, jak jsem již zmínil, se mi přihodila zvláštní věc. Toho dne bylo slunečné počasí a pastevci pásli svá stáda nedaleko ode mě. Jeden z nich mě docela zaujal, ale než jsem si stačil uvědomit čím připoutal mou pozornost, silně jsem se otřásl. Vylekalo mě to, protože vítr ten den byl jen velmi malý. Rychle jsem si chtěl zkontrolovat své větvičky, zda jsou v pořádku. To co jsem uviděl mě naprosto vyděsilo. Všechny větve mi hořely! Než jsem se stačil vzpamatovat, projel mnou velice zvláštní pocit. Od kořenů až do trnů mnou začal proudit nevyslovitelný klid, najednou jsem věděl, že se mi nemůže stát nic zlého. Oheň vůbec nepálil, příjemně hřál a navíc mě vůbec nepoškodil. Vstoupila do mě obrovská síla, která do mě vlila naprostou pohodu. Po chvilce jsem si všiml, že se za mnou přišel podívat ten pastevec, který mě zaujal. Měl v ruce hůl a když už byl skoro u mě, slyšel jsem, jak ze mě vychází mocný hlas a volá na pastevce jménem. Jmenoval se Mojžíš, hlas ve mně mu říkal něco o vyvedení Izraelců z Egypta, chvilku se dohadovali. Pastevec se toho asi trochu bál. Najednou Mojžíš odhodil svou hůl na zem a stal se z ní had! Nemohl jsem tomu uvěřit! Když se hada dotkul, přeměnil se zpět na hůl. A aby toho nebylo málo, měnila se mu barva ruky. Jednu chvíli byla úplně bílá! Když Mojžíš odešel, uvědomil jsem si, že mi větvičky pomalu přestávají hořet. Pomalu mě opouštělo všechno to krásné teplo, které mnou proudilo. Avšak kousek toho nepopsatelného klidu je ve mně stále.