Když jsem byl naposledy smutnej

Když jsem byl naposledy smutnej

moře se dlouho nerozestupovalo, problémy vršily,

po celý Anglii povodně, pršelo a mraky

byly stejně černý jako dneska.

 

Když jsem byl naposledy smutnej,

došlo mi víno.

Stejně jako nám došlo s Terezou,

než jsme si do flašky dolili vodu a znova vodu a smáli se,

že je v ní ještě kapka vína, potom kapka vody, v který byla kapka vína

a že pijeme homeopatický víno

a budeme homeopaticky opilí.

 

Když jsem byl naposledy smutnej,

vrčeli na mě psi.

Kocour se nenechal hladit, lidi se mračili,

skini mě chtěli zbít.

Po celý dny jsem nezahlídnul jedinou lišku ani veverku.

 

Když jsem byl naposledy smutnej,

chtěl jsem jít domů s každou holkou.

S žádnou jsem nešel: bál jsem se, že by to bylo špatně.

Všechno se tehdy zdálo špatně. Teď se zdá všechno dobře, dneska bych asi šel;

pořád se všechno zdá a pořád jinak. Tak nevím.

Tehdy jsem nešel; a neměl komu zavolat.

 

Když jsem byl naposledy smutnej,

Tereza taky byla.

V ruce jsem držel ten samej telefon,

jako když jsem jí psal a volal jindy.

A byla to ta samá Tereza -

a já ho vypnul šel pít rum.

 

Když jsem byl naposledy smutnej,

Sansy mi rozkousal kapesníky, tabák a čepici,

kupoval jsem nový drahý všechno v dešti

nemocnej a čistil psí zvratky z koberce.

Ten samej Sansy, co včera ukrad žvýkačky a usilovně žvýkal

až mu z tlamy táhnul mentol tak silně,

že voněl, i když se vyblil a přišel mě olíznout.

 

Když jsem byl naposledy smutnej,

smrděl jsem po rumu a chtělo se mi zvracet.

Byl to ten samej smrad, jako když jsme s Terezou

jedli v posteli pralinky a dejchali na sebe

a smáli se, jak to z nás táhne.

 

Když jsem byl naposledy smutnej,

trvalo to docela krátce,

rozhodně míň, než když jsem byl smutnej naposledy předtím. 

---