Natanův pes

Náhoda neexistuje a vyřčené slovo má takovou sílu, jakou do něj vložíme…

 

V suterénní kanceláři se pojednou setmělo. Pan Natan Panuška pohlédl od svých cifer nahoru k nevysokému oknu, které z pod stropu osvětlovalo jeho stůl.

Za oknem, kterým měl jindy průhled do korun stromů, vysazených na protější straně ulice, stál velký černý huňatý pes a viditelně palchoval.
Zaslechnuv pohyb dole pod oknem, obrátil svůj čenich a civěl přímo na Natana Panušku. Z velkého růžového, široce vyplazeného jazyka, kontrastujícího s černou srstí, stékaly psovi stříbřité kapičky slin. V šikmém světle odpoledního slunce, probleskujícího sporadicky mezi tmavými mraky, se na pozadí bohaté černé srsti leskly jak drobné křišťálové oblázky.
 
„Aby do tebe hrom bacil! Tady se nedá pracovat, ještě mi pochčij okno, jako minule!“ Zaláteřil Natan Panuška.
 
Zablesklo se a v tentýž okamžik zaburácel hrom příšernou ranou, která se znásobila odrazem od protilehlých domů. Pes se přikrčil a strachy se pomočil. Žlutavé kapičky, odrážejíce se od dlažby, ulpívaly, i s drobným prachem a písečkem, který při dopadu pochytaly z dlažebních kostek, na spodní část okenního skla. Pes se zavytím odskočil a na místo, kde ještě před okamžikem čučel do kanceláře, dopadla bleskem uražená akátová větev. Špatně těsnícími okny se do suterénní místnosti prodrala silná studeně sladká vůně kvetoucích akátů a poněkud nepatřičně se mísila se zatuchlinou starého papíru a navlhlých cihel. Za oknem na chodníku, stejně nepatřičně, kontrastovaly trny a svraskalá kůra s jemnými, ještě mladě zelenými lístky a bílými, nepatrně narůžovělými hrozny akátových květů…
 
V tom se rozlétly dveře a ze schodiště, vedoucího o patro výš, vtrhl do kanceláře kulatý podsaditý muž. Z pod hustého černého obočí mu z malých kulatých oček sršely jiskry zloby a na širokých lících s neoholitelným tmavým strništěm se leskly krupičky potu.

 

„Natan! Co jsem jim říkal?! Žádné kletby, žádná emotivní přání!
Co má tohle zase znamenat!?
Je od nich sice móc hezké, že s jejich příchodem do firmy se zdvojnásobil obrat.
Že kunšafti najednou chodějí po naší straně chodníku, takže ten… Novotný naproti nemá kšeft, ale už jsem jim několikrát opakoval, že si musej dávat pozor na to, co říkaj a na co myslej! Takhle bychom se mohli lehce dostat do řečí a bylo by po kšeftě…“

 

Natan Panuška se přišoural ke svému psacímu stolu, hlavu staženou k ramenům, jak by na zádech nesl pytel cementu. Pomalu a opatrně usedl na židli, lokty se opřel o letitou dubovou desku, vyleštěnou rukávy a papíry, a obličej si skryl do roztažených dlaní.

 

„Já se z nich asi zblázním!“ zahřímal kulatý muž. Nejdřív mi vyděsej všechnu klientelu nahoře v salónu a teď mi ji chtěj ještě rozplakat!? Koukaj zase myslet na něco pozitivního!

Člověče, takovej dobrej účetní jsou! Od té doby, co ve firmě pracujou, jdou všechny cifry z červených do černých. Maj zlatý ručičky. Jen, prosím jich, ať také maj veselou mysl!

Představujou si něco pěkného! Třeba skotačící děti… Nebo květiny.“

 

Natan Panuška zvedl hlavu z dlaní. Měkkým pohledem na chvilku spočinul na brunátném obličeji kulatého pána… „Já vím, pane Kriegenfried. Já vím…“

Pak se mírně usmál a, jako by se nic nepřihodilo, s dětsky čistýma očima pohlédl nahoru k oknu.

 

Po ulici šel manželský pár s dcerkou. Děvče, asi jedenáctileté, v růžových šatečkách s volánky; pán se špacírkou, v šedavém klobouku a vycházkovém obleku, který prozrazoval dobrý materiál a skvělého krejčího; a dáma…
Prostě, dáma! Široká sukně, útlý pas, bohatý dekolt. To vše umně zabaleno a zvýrazněno v metrech a metrech kvalitních látek.

Dívenka přidřepla na bobeček, až se konec jejích šatů položil na modrošedé a narůžovělé kostky mozaikového dláždění a začala opatrně odlamovat voňavé květnaté větévky.
Rodiče se zastavili a chvíli dívku pozorovali. Pak se muž podíval nahoru, snad aby zjistil, odkud větev spadla.

„Miláčku, podívej, není to ten salon, co jsme o něm četli inzerát v Národní politice?
„Ale… Ten by snad měl být na opačné straně…“

„No, nevadí, přeci jsem ti slíbil nový klobouk!
A tady ten vývěsní štít vypadá velmi vkusně.“

 

Na starorůžovém podkladu stálo
Gideon Kriegenfried
KLOBOUČNICTVÍ – HUTMACHEREI

 

A vešli…

Na rohu seděl velký černý pes…

 

 

---