Netopýr

Na bídný svět zase padla hustá noc a černá mlha,

kužely bledého světla jen marně prokusují se dál,

nikdy nikdo nepozná, co že to se skrývá za nimi,

nelze hledat, když už ani není známo, co ztraceno,

Nenaleznutelné, přesto však nevyhnutelně nutné,

neznámé, ale všem jaksi nenahraditelně potřebné,

cosi, co vytratilo se bez hlesu a odešlo někam tam,

kam jen a jen šílenec může jít víckrát než jednou.

Sám znám jich hodně, těch bláznů starosvětských,

zas další člověk vyměnil život za tajemné poznání.

Už nesnesli tu tůň vědění v proudu řeky neznalých,

vyštvali ho, jak prašivého psa, ač taky býval přítel.

Tak noční mlha je teď hřejivou peřinou vyhnance.

Půjde mu však naprosto jistě někdo naproti do noci,

nikdy nebyl sám v tom podivínském pátrání světem.

Jen černo a mléčné páry asi budou trochu překážet,

těžko hledat, když není vidět ani na ten první krok,

a jak zahlédnout cestu k tomu, kdo čeká na konci?

na kterém přejít, to neporadí nikdo, ani vlastní srdce,

uzamčené strachem z nekonečně opakované bolesti,

však nebylo jí nikdy vyhnutí, vždyť je tak příjemná.

co nikdy nepoznal, aspoň ne úplně, ale ví, že musí,

však cítí, že času už moc nezbývá a cesty se ztrácí,

začíná svítat a zhoubná krása temnot odchází kamsi,

pod jakou deku ulehnout mu teď zbývá, netopýrovi?