V Zemi za zrcadlem 7. kapitola

Temný psychologický příběh o hledání pravdy v minulosti. Odkud jdeme, proč jsme tady? Kdo je Bůh a jakou pravdu nám tají vlády celého světa? Vědět příliš, je velmi nebezpečné. Příběh je z velké části podložen fakty, z části je to fikce. Čtenáři stylem vyprávění přirovnávána k Tulákovi po hvězdách od Jacka Londona.

Žijeme své všední životy,

netušíme skrytá tajemství.

Rozhrnout mlhu,

spatříme pravdu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 7

Filip se u mě stavuje hned po obědě a vyzvídá, jak to dopadlo. No, neměla jsem v plánu s Martinem hned skočit do postele, ale stalo se. Po tom, co ráno odešel, už mi psal textovku, že mě chce znovu vidět.

„Tak co zlatíčko, padli jste si do oka?“ Vyzvídá.

„Ty už něco víš?“ Odpovím vylekaněji než bych měla.

„Co bych měl vědět?“ Tváří se nechápavě.

„Byl tady přes noc.“

„I ty jedna prostopášnice.“ Řekne Filip škádlivým tónem.

A já se začínám pomalu červenat.

„Ani nevím, jak se to stalo. Nicméně to bylo fajn.“ A to už zářím jako sluníčko.

„To jsem rád, už si chlapa potřebovala jako sůl. Nemůžeš jen pracovat.“

„Rozptýlení je důležité.“ Souhlasím.

„Rád bych viděl, co jsi už namalovala.“

„To je tajné. Uvidíš to tentokrát až na výstavě.“

Filipovi sice věřím, ale něco mi říká, že mu svůj nový obraz nemůžu ukázat. Taky se mu nechci svěřovat se svými podivnými sny. Sny, které mě inspirují k tvorbě. Dnes ráno jsem také hned usedla k plátnu a začala malovat další obraz. Byla jsem do malování tak zabraná, že jsem málem přeslechla zvonek. Než vyšel Filip do schodů, tak jsem přes obraz hodila přehoz. Ten první obraz je taky pěkně přikrytý.

Zatímco mi Filip vypráví o Markétě a kam spolu pojedou o víkendu, tak vybírám schránku. Mezi dopisy je i pozvánka na setkání v galerii. Galerie takové akce pořádá pro malíře před výstavou. Sezvou plno sběratelů umění, bude připraven honosný raut a nejspíš nějaká hráčka na harfu jako obvykle. Nemám tyhle akce příliš v lásce, ale je to nutné zlo. Galerie potřebuje vydělávat, tak musí své autory propagovat a propagovat.

Když tady mám Filipa, tak ho rovnou požádám, aby mě tam doprovodil.

„Zase mě zvou na raut do galerie. Půjdeš se mnou?“ Žádám ho s prosebným výrazem v očích.

„Šel bych rád, ale možná bys měla pozvat Martina.“ Navrhuje s nadšením.

„To mě nějak nenapadlo. Možná máš pravdu.“

„Teď mi psala Markéta, že už mluvila s bratrem. Je z tebe prý nadšený, rozhodně to nebere na jednu noc, jestli si se toho obávala.“

„To obávala. Spadl mi kámen ze srdce.“ A opravdu se mi citelně uleví.

Filip se pak rozloučí a spěchá za Markétou. A já volám Martinovi a zvu ho na raut. Podle hlasu poznávám, že má radost.

Uplynuly dva dny a koná se raut. Martin mě vyzvedává přesně v osm hodin. Jeho přesnost mi imponuje, možná proto, že tak dochvilná nejsem. Je dokonale upravený a já se za něj rozhodně stydět nemusím. Přijel pro mě svým autem, modrým Volkswagenem. Otevře mi dveře, abych nastoupila. Jakmile usedne za volant, pustí muziku. Jak vidím, hudebně se shodneme.

Na večírku korzujeme se sklenkou šampaňského. Moc dlouho to ale netrvá, protože se k nám už řítí ředitelka galerie. Jsem její investice, tak se o mě musí starat. Vodí nás od jednoho sběratele umění k druhému a já se snažím jiskřit vtipem. Jsem vystavená opička, pitvořící se před kupci a to k smrti nesnáším. Patří to ale k mojí práci, je to má mzda za úspěch.

Pak se na mě vrhnou novináři a fotografové. Odpovídám na plno dotěrných otázek. Ptají se i na obrazy připravované výstavy. Tady vysvětluji, že obrazy budou v utajení až do výstavy.

 Konečně je akce u konce a Martin mě může odvézt domů. Dnes ho dál nezvu. Jsem opravdu unavená a vyčerpaná otázkami. Tváří se, že mu je to líto. Vše mu vysvětluji a on se nakonec uklidní. Zvu ho na následující večer k sobě na večeři.

 

Vydáno na http://eknihysantini.cz/cs/38-sarlota-santini

---