Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUž to neudělám
Autor
Marcela.K.
Ta zpráva nebyla vůbec důležitá.
Tehdy znala jeho hlas a věřila mu.
Vlahý letní večer a nebe plné slibů, které jim poletovaly nad hlavami.
On stál uprostřed pole sto kilometrů daleko od zídky, na které ona seděla.
Nesmyslnost jejich loučení byla v tom, že se vlastně nikdy neviděli.
„Dva týdny to vydržíme,“ řekla,
„Tak posílej smsky přes počítač,“ naléhal na ni a ji tam někde uvnitř zašimralo vědomí, že je to on, kdo škemrá, kdo se bojí…
Čeho?
Stýskání?
Dnů bez zavrnění mobilu v kapse?
Nemožnosti být „nadosah“?
Kdyby ji po ní nechtěl, nikdy by ji neposlala.
Ty chvíle, kdy se navzájem pouštěli do svých snů, příběhů a pohádek ještě trvaly.
Neměl důvod to po ní chtít.
On měl přece předpokládat, neriskovat, vydržet…
Ona už tehdy věděla, jaké to je ztratit přítele, jak málo stačí.
On si byl jistý tím, že ji neztratí – nikdy.
Záviděla mu tu jistotu.
Měl ji přečtenou…
Vlastně už ani neví, co bylo tehdy v té odeslané zprávě. Možná pokus o vtip, možná jen pár slov, kterým se zastesklo a letěly za ním k moři…
Prý jim zkazila dovolenou!
Občas teď bloudí časem a hledá v napsaných řádcích věty, ze kterých by složila příběh…
Ten, který ji kdysi vyprávěl.
Dnes už nevěří tomu, že žil.
Zapomněla barvu jeho hlasu a v pohádkách, které si pro ni vymýšlel, zazvonil zvonec.
Jen někdy večer, když vykoukne Měsíc, slyší podivné zašumění…
… možná je to moře, možná jen listí stromů, možná zatoulané sliby…