Láska věčností

Často se ptám,

když se na Tebe dívám,

kdo vlastně jsi.

A stejně často si teď odpovídám,

že na tom nezáleží,

protože větry naše časy odnesly.

 

Z minulých životů k nám láska přichází

a my ji chce žít jen teď.

Do vzorce zvyků zasadit ji máme snahu,

však ona v sobě nese duše

králů, chuďasů i vrahů.

 

Muž a žena si jednou ruce podali

a z pohledu svých očí

pochopili to, čemu stále nerozumí nejvíce.

Co hřeje v ohni, padá v dešti

a stromy dávno šeptaly,

že čas a prostor nemá žádné hranice.

 

U oltářů zdobených slýcháme,

že co Bůh spojil,

člověk nesmí rozdělit.

Přesto tisíckrát jsme pouta přetrhali

a mysleli, že čas rány zhojil.

Však  znovu choulíme se jako malí,

opuštění u vrátek ráje

věříme, že pokání nám pomůže.

Nevíme, že právě v temnotě naše láska zraje

a co skutečně Bůh spojil,

rozděleno býti nemůže.

 

---