Můžeš

Můžeš se mě ptát,
tisíckrát...
Co v hlavě mám,
nač myslím,
co asi prožívám...

Občas tak upřímně,
s dětskou naivností a sladce
Tě objímám...
A není nic co by existovalo
v tu chvíli,
v každou takovou chvíli...

A pak se zavanutím
pozdního večera rozžínajících se lamp
město utichá a pohasíná...
Možná že něco začíná
v tom šeru a tmě ozářené neonem...

Ale mě ten svůdník noci s doutníkem
pod černým kloboukem
již dávno neláká...

Snad proto, že ho znám.
To jeho kouzlo mladistvé touhy
po ovoci tak sladce zakázaném,
že dnes mi jeho hořká pachuť
vyvstává v mysli a nutí mne
k smutnému úsměvu...

Pod pivní čepicí tkví se
náhled do nitra hlav...
A těžkopádné rozhovory
jindy nevyřknuté pravdy,
vyvstávají na povrch...

Jindy zas přemítám
zda má tohle vše smysl?
           - Touha, láska, milování...

Pak se Tě můžu tisíckrát ptát,
co v hlavě máš,
nač myslíš a co prožíváš...
Ale, nikdy to nepoznám.

Často, sleduji Tvou tvář,
postavu i Tvé pohyby.
           Možná o tom nevíš...
A snažím se vše si zapamatovat
a nezapomenout...

Někdy... i právě teď...
je mi podivně smutno víš..

Nechci vědět, že to může všechno
najednou odvanout kamsi...
           - Přála bych si vědět co bude...

                     - I když... vlastně ani ne.