Les

Zelená tráva je tak měkká a hebká ještě mírně vlhká od rosy, jelikož sem ještě pořádně nedošly sluneční paprsky. Položila se na ní a opřela se znaveně o rozložitý strom, jenž jí chrání rozložitou korunou. Rukou si sevře váček, který si vzala na cestu och jak byla pošetilá, když si myslela, že unikne s tak málo zásobami moc daleko. Znechuceně vyndá okoralý kousek chleba a s chutí se do něj zakousne. Unavené nohy bolí a pálí. Celé tělo má jako v jednom ohni. Není se čemu divit, ušklíbne se pro sebe a unaveně přivře oči. Kdyby jí někdo pozoroval, myslel by si, že pod stromem sedí malé dítě a ne žena. Dlouhé rudé vlasy jí spadají do obličeje ve vlnkách a zakrývají kruhovou jizvu na čele a čerství šrám na tváři. Hrud s plným poprsím se namáhavě zvedá po prožité námaze. Tmavé krvavě rudé šaty se lepí k jejímu zpocenému tělu. Znechuceně si odplivne a modrošedýma očima se rozhlédne kolem sebe. Na takové cestování rozhodně není zvyklá, ale ještě mín je zvyklá se vzdát. Unaveně se vytáhne na nohy a s pokrčením ramen se vydá dál po louce. Musí se vyhnout hlavní cestě a pokud možno i jakékoliv jiné cestě. Kam dojde? Kdo ví snad až na konec svých sil a pak jednoduše padne a nechá osud at se o ní postará. Slunce se pomalu sklánělo k západu, když se po nekonečně nudném a úmorném dni vracel po známé cestě ke své chatrči. Už se nemohl dočkat, až se svalí na postel a hned usne. Vtom ho v křoví něco upoutá. Chodí tudy jenom on a zná tady každou větev, každý list, ale něco tu je jinak. Postaví se vedle stromu a pozorně naslouchá. Nic všude je ticho jen tu a tam pípne pták nebo něco přeběhne. S pokrčením ramen se vydá dál svou cestou. Až pozdě si uvědomil svou neopatrnost, to když mu hlavou projela bolest až padnul na kolena. Zamžikal tmavýma očima a zavrčel tichou kletbu. Rychle se otočil, aby se mohl bránit, ale rána šla přesně. Jeho smysli byli otupělé. Sakra! V rychlosti hmátl po útočníkovi a povedlo se mu ho povalit do prachu cesty. Klacek ho podruhé minul. Jeho ústa se zkřivila. Vyskočil a přišpendlil útočníkovu ruku u země. V tom mu to došlo. Z hrůzou se zadíval do vzpurných modro šedých očí mladé ženy. Zaraženě se podívá do oválné tváře ušpiněné bahnem a bůh ví čím ještě. „Koukejte mě pustit!“ vykřikla a vší silou se mu bránila. Je jako lasička. Rychle se vzpamatoval a nalehl na její malé tělo a znehybněl jí pod sebou. Kroutila se mu pod tělem a k jeho překvapení jím projela mocná vlna touhy. Zatlačil ještě víc. Po chvíli znehybněla. Snaží se lapat po dechu. „pust! Nemohu dýchat“ podaří se jí zašeptat. Neochotně se z ní sveze a chytí ji za zápěstí, aby trhnutím zvedl zablácenou postavu ze země. Bez jediného slova si jí přehodí přes rameno a vyrazí směrem k domu. Byl rád, že se mu nevzpírá. Nebyl si jistý co by jí udělal nebo co s ní sakra bude dělat! Vztekle zaťal zuby. Vykopl dveře domu a hodil ji na malou palandu pod oknem. Podvědomě před ním couvla, když se vyhrabala na nohy. „Co si sakra myslíš, že si udělala!“ jeho tmavé oči ji propalovali ohnivým pohledem. Ztěžka se znovu posadila. „Omlouvám se spletla jsem si vás.“ Zamumlala. Nevěřícně povytáhl obočí. Dělá si z něho srandu?! „Moc mě to mrzí, omlouvám se nechtěla jsem vám ublížit.“ Bezděčně si promnul krk a odfrkl si. „Máš štěstí, že mám tvrdou hlavu“ zamumlal kysela a žena provinile sklopila oči. Až ted si všiml, jak je malá dosahovala mu stěží po ramena! Kolik jí může být? Ne víc než dvacet. V duchu sprostě zaklel. Tomu chybělo mít na krku malou holku. „Co tady děláš!“ zahřměl. K jeho překvapení sebou ani necukla. Přesto, že se Rebeka v duchu klepala strachy a vyčerpáním zvedla hlavu a tvrdě na něj pohlédla. „Do toho vám nic není!“ odpoví. „Tak to sakra je! Praštila si mě po hlavě ty malá poběhlice!“ zařval až se celý srub otřásal v základech. „Moc mě to mrzí, omluv tě mojí prchlivost prosím, myslela jsem, že jste někdo jiný.“ Omlouvala se upřímně a prosebně zvedla oči a zabodla je do jeho planoucího pohledu. Těžce si povzdechl. Musel připustit, že mu nic není, když na hlavě bude mít pěknou bouli. Spíše než to ho vztekalo, že si nedal pozor a dostalo ho takové malé pískle. Vztekle bouchnul do stolu před sebou a zavřel na okamžik oči. Rebeka se tiše dostala přes místnost a pokusila se dostat ven. „Být vámi tak si sednu a zůstanu sedět, pokud nechcete, abych vám vyhrnul sukně a nařezal na zadek“ zavrčel muž aniž se podíval jejím směrem. Leknutím nadskočila, když zaslechla jeho tón hlasu. Překvapeně zamrkala. Už předtím se jí zdálo, že ji zahlédl a ted ví co dělá, ale jak? Vyčerpaně se dotkla dlaní čela. Hlava se jí motala a v uších jí nepříjemně bubnovala snad celá četa permoníků. Pokusila se udělat ještě poslední krok, poslední pokus o únikové kouzlo. Jako v mlze se dostala jen o půl kroku kupředu a pak se neslyšně zhroutila- Muž k ní pohotově přiskočil a těsně než spadla na zem ji zachytil. „Doprdele!“ zaklel. Vzal ji do náručí a přenesl na pohovku. Jemně ji uložil a zůstal nehybně stát. Co sakra má dělat z touhle divoženkou! Vyšel ven a donesl vědro s vodou a ze stolu sebral hadr. Jemně ji omyl obličej. Odhrnul rudé vlasy z tváře. Znovu zaklel a začal čistit ránu na tváři, která se již začala zatahovat, ale byla plná špíny. Všiml si jak se dívce zarývají temné šaty hluboko do těla. „Kdo si sakra vezme na sebe něco tak hrozného.“zašeptal znechuceně. Vytáhl z boty nůž a látku rozřízl až k boků, pak i těsný korzet. Konečně se mu pod rukama zachvěla a zhluboka se nadechla. Všiml si na korzetu zaschlé krve a nevěřícně ho odsunul na stranu. Zamrkal a odvrátil se, aby nabral dech skrze zuby. Pomalu se otočil, ted již sice věděl, jaký pohled ho čeká, ale přesto se mu opět zvedl žaludek. Na prsu měla velkou hnisající ránu a pod ním a na žebrech se černali modřiny a puchýře. „Tak by mě zajímalo, koho si praštila po hlavě, že ti udělal tohle!“ zavrčel vztekle. Na tohle jeho léčitelské schopnosti nestačí. Uvědomil si naštvaně a sprostě zaklel. Tiše hvízdl mezi zuby. Dlouho se nic nedělo. Po několika minutách se objevil šedý starý vlk a hleděl na něj modrýma vědoucíma očima. „Jdi pro Elsbet“ zašeptal aniž by se otočil a dál omýval tělo neznámé dívky. Vlk sklopil uši a stáhl ocas mezi nohy, ale poslušně odklusal kamsi mezi stromy. „Tohle bude pěkně drahé holka, jen co se probereš.“ Zavrčel. Zabalil ji do deky a odešel vylít vodu a sednout si před dům. Víc dělat nemohl. Měl by se vztekat že ho napadla a místo toho se vzteká na toho, kdo ji takhle ublížil. Kolem se začalo zvedat jehličí ze země a vítr se točil ve spirále. Zavřel oči. Zklidnil dech. Lesem se prohnal zuřivý poryv větru. Větve pod jeho náporem praskali, ale muž stál a nevnímal nic. Jeho tvář změkla. Cítil, že je volný. Jeho duch se vyhrnul z lesa. Viděl pod sebou řeku a lidi, kam pohlédl byl klid, ale jakmile se tam tudy přehnal ohýbali se malé stromky. „Damone!“ uslyšel v uších ohlušující skřehot, tak dobře známí, nenáviděný. Pomalu se začal stahovat zpět do svého těla. Zamrkal a zhluboka se nadechl. Tohle trochu přehnal. Uvědomil si a snažil se nabrat do plic co nejvíce vzduchu. „Kolikrát ti sakra mám říkat, že tohle se nesmí dělat!“ zavrčel hlas za ním, jako by se otevírali zrezivělé dveře. „Já vím El.“ Zašeptal a ohlédl se. Podle hlasu by jste si mohli myslet, že jde o stařenu, ale žena za ním byla mladá, když to je relativní, povzdechl si. Nikdo nevěděl kolik jí je ani odkud je, prostě tu je. „Potřebuji tvou pomoc, El“ zašeptá a uctivě skloní hlavu. „no to mi došlo jinak bys pro mě neposlal.“ Řekne kysele a bez pozvání vstoupí do domu. „Nepředpokládám, že mě voláš kvůli bouli co máš na palici.“ Zaskřípala na něj. Povzdechl a přešel místnost. Odsunul stůl a pokynul k pohovce. „Och, že by sis rozmyslel mou nabídku?!“ zasípala ironicky a přešla k němu. Přimhouřenýma očima si prohlédla hromádku dek. „Ne nerozmyslel“zašeptal a opatrně odhodil pokrývky do kouta. Žena zasyčela, když se jí do chřípí dostal pronikavý pach. Začenichala jako pes. Na tváři se jí objevil zlí výraz. „Ale, ale chlapečku, kohopak jsi nám to donesl“zasyčela. Damonem projelo zamrazení. To asi nebyl dobrý nápad, zauvažoval. Elsbet se sklonila nad dívku. Velkým drápem na prstě rozervala zbytek šatů. „Dones vodu a nějaké lopuchy“zavrčela. „Nemůžeš použít kouzla?“ zašeptal uctivě. „Na tohle?! Nezbláznil ses takhle náhodou?! A teď padej!“ Damon neochotně odešel. El zamyšleně pozorovala dívku bylo by tak lehké dodělat ji. Pomyslela si chtivě. „Nikdy by ti to neodpustil….“ Ozval se odkud si tenký hlásek. Žena si odfrkla a uhladila si světle šedé vlasy dozadu, kde je stáhla. „no jo furt dyť já to vim“ zahuhlala. „Jen ti to připomínám“ zašeptal hlas. Elsbet sebou trhla. „Nekdákej Astrid bud mi pomoz nebo vypadni“hlas už neodpověděl, ale El cítila drtivou sílu na prsou. Pochopila. Vyhrnula si rukávy hnědých šatů, aby odhalila ruce se šedými hustými chlupy. Zavře oči a začne mumlat. Z rukou se jako hadi linou tenké proužky zeleného světla. Dívka se zprudka nadechne, když se jí dotknou. Malé rány se začnou zatahovat a nahrazuje je nová kůže. Větším se čarodějka vyhýbá. Rebeka cítila, že se něco děje, ale její mysl byla zastřená. Cítila mnoho vjemů. Napůl spala napůl byla v bezvědomí a její duch si vybral toto období, aby se vypravil na svou cestu, kterou občas ve spánku absolvoval. Letěla nad krajem jako pták. Cítila jemný vítr. Viděla spostu polí a luk. Konečně se zastavila vše se ustálilo a přestalo se kolem míhat. „Seš si jistý, že jí to jen nakopne?!“ uslyšela známí hlas a škubla sebou. „Ano, můj pane.“zamumlal sluha. Rebeka si uvědomila kde je a na co se kouká. Její duch si vybral tohle místo, aby jí objasnil proč a co se stalo. „To bych ti radil za ní bude větší cena, ale halvně bude pro mě mnohem užitečnější, ted stěží dokáže udržet plamínek svíčky!“ zavrčel pán. „Je to čarodějnice, pane měla by se nechat upálit!“ zapištěl sluha a krčil se v koutě. Muž v černém se zachechtal zlým smíchem. „Já o tom vím Modříne, ale má větší sílu a moc než já. Na ní se moje rozkazy o čarodějnicích nevztahují, chci její moc, chci ji pro sebe, rozumíš?!“ Rebeka se zděšeně nadechla on je blázen! Celou dobu si myslela, že to její otec vydal ten hrozný rozkaz a zakázal ženám provádět magii. A místo toho to byl on, muž, kterého si myslela, že miluje! „Pane, ale pro uspořádání musíte mít tři silné ženy!“ zašeptal sluha. Pán se zachechtal a z rukou mu vytrysklo rudé světlo. „Jistě potřebuji tři ženy pro otevření vejce, ale nepotřebuji tvoje keci!“ Rebeka sebou prudce trhla a zkusila se posadit na posteli.

---