Pho-Ga blues

Je sobota brzy ráno 
to je Šumperk ještě střízlivej 
potkávám jehovisty, kteří jsou městu přítomni dřív
než všichni ostatní 
asi aby spasili duše všech, kteří se vrací z flámu
ale kde jsou ty časy, kdy bych takhle šel domů já  
za nás byli jenom esenbáci a ti kontrolovali občanky a duše jim byly ukradené     
zdravím se s vietnamskými kuchaři, znám je úplně všechny 
a taky s místními cikány i městskými policajty, kteří si občas dají do držky 
a když ne, tak si už někoho najdou 
a všechno je vlastně na svém místě 
připadám si jako James Dean ve svých černých brýlích, ale jenom připadám, 
protože uvnitř jsem někdo úplně jiný
a pak do asijské jídelny, kam chodívám uvíznout v čase
přicházejí první notorici, které sem vozí první vlak
z vystěhovaných vesnic do vystěhovaného Šumperku
a je vidět, že to jsou úplní vidláci 
kteří by se v Praze
neodvážili ani vyjít ven z nádraží 
sedí u vedlejšího stolu a baví se o miliardách a trestu smrti
protože ještě nejsou ožralí 
docela mi nevadí
protože znám celkem dost pěkných sviní 
na kterých nic není vidět 
ani to, že chlastají lidskou krev a žijí z myšlenek, které ukradnou a zabijí 
a tak vteřinu předtím 
než si spálím ústa o horkou polévku
mlčím k tvářím oken
ve svém blues, které by bylo slyšet 
kdybys mi položila hlavu na srdce
a dala mi polibek dlouhý jako zima
a na stole, který vypadá jako hornické ruce
tolik má na sobě vrásek a špíny
tančí světlo se stínem, když vietnamská majitelka zatahuje žaluzie 
aby se světlo nelámalo tak pitomě v odlivkách rumu a nekazil se kšeft  
napadá mě, že nějak ubylo lidí v ulicích 
asi se všichni rozhodli, že umřou v Brně nebo v Praze 
jako můj otec 
jako moji bratři
jako moje děti 
jako kdo já všechno vím 
a přitom tady stačí jenom rozpřáhnout ruce
a letíš výš než holubi ze střechy kostela Panny Marie Sněžné 
a všechno ti může být ukradené
bejby 
jo tobě píšu tohle blues
že to pivo si dám už jenom občas a
že neotočím se za každou tak jako dřív 
a jestli někdo zemřel, že zapomněl jen létat
to chtěl jsem ti říct