Cukrová vata

 

Tři ulice.

Dva úsměvy.

jeden den.

 

Perleť nad městem

tlumí přísnost věžních hodin,

zatím co kráčím, jdu a chodím

s cukrovou vatou v náručí

po prohřátých dlaždicích.

 

Nejsem sama.

Kolemjdoucí dělají mi společnost

aniž by o tom věděli.

V nasládlou neděli

jíst ještě sladší cukrovou vatu

a nikam nepatřit

je skoro hořké.

 

Já. Jeden z obrovské spousty hostů,

dívám se do nebe.

Ani za pět tisíc čtyři sta sedmdesát pět dní

z dětských let nevyrostu.

 

 

---