Vzpomínka

                Místo toho, aby prolézal školou a chodil se bavit s přáteli či slečnami, jak to bylo normální, Tom pilně studoval. Neměl kamarády. Vůbec mu to nevadilo.

                Přítelem mu bylo vzdělání. Sedmnáctiletý blonďák, jehož vlasy si dělaly, co chtěly, se nikdy nesmál, ale také nikdy nemračil. Na drobné postavě vždy nosil oblek. Nedával totiž tolik najevo jeho vyzáblost.

                Po postupu do závěrečného ročníku nastal zvrat. Spatřil ve škole dívku. Ihned se zamiloval. Netuším, co na ní viděl. Změnila ho. Vytratila se z něj touha po vzdělání. Byl myslí naprosto jinde.

                Pak konečně přišel na to, jak vyvolenou oslovit. Ráno se zavřel do svého pokoje. Celý den nevylezl. Vymýšlel. Muselo to být dokonalé.

                Příležitost přišla na Mikuláše. Znovu ji spatřil na chodbě školy. Klepaly se mu ruce. Srdce se rozbušilo. Blížila se. Třes se přenesl do celého těla. Přišel k ní, vrazil jí do ruky obálku a rychle se otočil. Chytla ho za rameno: „Co to je? Proč mi to dáváš?“ „To… To je pro tebe. Přečti si to, dej mi vědět,“ vysmekl se a odešel.

Neozvala se.

                Poslední předvánoční neděli se náhodou potkali. Šla s kamarádkami. Když je minul, spustila nahlas, tak aby ji slyšel: „To byl ten blázen, co mi dal tu básničku. No holky, není to vůl? Kdo se v týhle době takhle projevuje?“ Všechny se rozesmály.

                Tohle nemůže být pravda. Po půl hodině útěku, při kterém ho honila hanba a výčitky svědomí se ocitl ve svém pokoji. To ne. Co jsem to udělal. Jak jsem si mohl myslet…? Zahodil originál z okna na ulici.

                8. března. Život se již vrátil do starých kolejí. Přišel domů a hodlal jít do svého pokoje. Zastavila ho matka. „Tome! Víš co je dneska za den?“ „Ne. Je mi to jedno.“ „To mě mrzí. Ty si na mě nevzpomeneš, ani až umřu. Je Mezinárodní den žen. Aspoň, že tenhle člověk si vzpomněl. Krása.“ Ukázala Tomovi článek v novinách. Byla tam jeho báseň. Pod ní byl podepsán anonym. Věnována byla všem ženám.

                Jeho báseň se stala fenoménem. Kdo chtěl zaujmout slečnu, přidal k jakémukoliv dárku přáníčko s jeho básní. Byla zneužívána. Patřila přeci jediné.

Uvědomila si to. Bylo pošetilé se takhle zachovat. Musela zjistit, kde bydlí. Potřebovala se omluvit. Pokud by jí odpustil, ráda by ho poznala doopravdy.

                Spolužáci o něm nic nevěděli. Tvrdili, že ho aspoň týden ve škole neviděli. Adresu zjistila z třídní knihy. Přišla k jeho domu.

Zazvonila.

K brance došli jeho rodiče. Zeptala se na něj. Otec se ihned otočil a odešel. Matka zavzlykala. „Před deseti dny se oběsil. V dopise na rozloučenou napsal, že toho lituje. Ale pokud ho chápou všichni, kromě toho, na kom mu doopravdy záleží, pak nemá smysl dál žít.“

                „Paní, je vám dobře?“ ptá se mě zeť. „Jano, pojď sem. Tvojí mamince asi není dobře.“ Do pokoje vtrhne má dcera. „Mami, zase jsi vyprávěla příběh o Tomovi? Je to tak dávno. Řešili jsme to tolikrát. Byla jsi mladá! Už si to nesmíš vyčítat!“