Perfect day

Snažím se otevřít oči, ale silná bolest hlavy mi to nedovolí. Pomalinku rozevírám jedno oční víčko, ale ostrost denního světla mi ho rázem zase zavřela. Po několika nezdařilých pokusech mám oči otevřené, sice trošku pálí, ale dá se to vydržet.  Cítím zvláštní chlad na zádech, který se mi šíří do celého těla, ležím na zemi. Nad sebou vidím zeď nějakého domu s šedou oprýskanou omítkou a rozbité světlo, které se mírně pohupuje. Jsem na okraji pro mne neznámé ulice. Necítím nohy, necítím ruce, nemůžu se pohnout. Když chci něco říci, nevydám ze sebe ani hlásku, ale uvnitř sebe křičím vší silou, nikdo mě neslyší. Dochází mi energie, do očí se mi vhánějí slzy a mám strašné sucho v ústech. Vítr si pohrává s mými vlasy, to je jediný pohyb, který jsem schopna na svém těle registrovat. Slyším kroky lidí a vidím jejich stíny, ale nikdo si mě nevšímá, všichni mě obcházejí jak nějaký odpad. Snažím se zvednout hlavu, abych se ujistila, že nohy i ruce stále mám, ale ač se snažím sebe víc, má hlava se nepohne ani o kousek. Pociťuji únavu, už neudržím ani otevřené oči. Jsem plná vzteku a beznaděje, která mě vysiluje a usínám.

Procházím se městem, lidé se na mě usmívají, potkávám tolik štěstí a radosti, až je mi samotné krásně. Jdu parkem, který je plný barevných květin a té jejich vůně. Neodolám a jednu z nich si utrhnu, přivoním si k ní a dám si ji do vlasů. S úsměvem pokračuji v procházce nádherným slunečným dnem a v duchu si broukám oblíbenou píseň. Začíná pršet, dešťové kapky mě opět donutily otevřít oči. Je tma, ležím tu celý den a nikdo mi nenabídl pomoc, nikdo se mě nezeptal, jestli jsem v pořádku. Déšť sílí a jeho kapky jsou pro moji pokožku čím dál ostřejší. Pláču. Mám pocit, že se rozpouštím a stávám se také vodou. V hlavě se mi objevují vzpomínky na krásné chvíle, které jsem kdy zažila, na osoby, které jsem kdy milovala a miluji. Došlo mi, že už je neuvidím, že už s nimi nic nového nezažiji. To už mi opravdu došel čas? Je mi hrozná zima, celá se třesu, mé tělo se dostává do různých křečí, které má na svědomí můj silný pláč. Chtěla bych toho ještě tolik říci, tolik věcí vysvětlit. Uvědomuji si, že už asi nebude možnost cokoliv a komukoliv říci. To je opravdu vše? Můj krátký a posraný život skončí tím, že se budu do skonání válet ve vlastních sračkách? Stále si broukám Perfect day od Lou Reeda a začínám cítit vůni květin…