LDN

Každý den navštěvuji nemocnici, každý den procházím tím děsivým oddělením LDN. Nenávidím ten zápach, nenávidím tu bezmoc lidí. Když vcházím do dlouhé chodby tohoto oddělení, zhluboka se nadechnu, vytáhnu sluchátka z uší a přes tu všechnu nechuť k tomu prostředí se snažím na míjející lidi usmívat. Pravidelně potkávám jednoho staršího pána na vozíčku, vždy se na mě usměje a s takovou galantností mne pozdraví. Úsměv mu vrátím a stejně tak i pozdrav. Vždy se mu tak krásně rozsvítí oči, které říkají, děkuji. A já mám radost, že jsem mohla pro toho člověka udělat tak málo, a přece tak moc. Pána s výraznýma modrýma očima potkávám na začátku chodby, bohužel chodím až na její samý konec a mezi tím míjím spoustu různých lidí, kteří jsou nebo nejsou schopni chůze. Setkávám se s lidmi, kteří nestojí o pozdrav, natož o úsměv. I když se jim snažím vehnat aspoň malý náznak úsměvu do tváře, nedaří se. Z těchto lidí cítím takový vyčítavý pohled, jakoby měli pocit, že se jim vysmívám. Jako kdyby mi záviděli, že můžu chodit, že se můžu sama najíst, napít nebo umýt.

Před rokem jsem nevěděla, zda se můj zdravotní stav zlepší, prý je to běh na dlouhou trať a tak tedy běžím, běžím tou dlouhou chodbou a uvnitř sebe brečím a doufám, že už brzy toto místo nebudu muset navštěvovat. Vždy chci tu chodbu projít strašně rychle, neohlížet a dívat se jen dopředu - ale to nejde. Chci rychle vejít a rychle odejít. Nenávidím, když ty dveře, do kterých mám vstoupit, se dlouho neotevírají a musím čekat. Jsem vždy velmi nervózní, několikrát dokola si čtu cedulku s nápisem „NEKLEPAT.“ A tak ráda bych zaklepala a zakřičela, pusťte mě dovnitř, nebo se tu zblázním!

Chtě nechtě, si připouštíte, že zde všichni ti lidé čekají na smrt a v hloubi duše doufáte, že tu v roli pacienta nikdy nebudete. Ta smrt je zde cítit všude, jak atmosférou, tak specifickým zápachem ve vzduchu. Nahání mi husí kůži, mám sevřený žaludek a těžce se mi dýchá, mám pocit, že se každou chvíli pozvracím.

Dveře se otevřely a usměvavá paní mi říká: „Dobrý den, pojďte si dál slečno Válková.“ Ufff, tak pro dnešek jsem to zvládla. „Dobrý den…“

Uběhlo čtrnáct dní a jako každý den jdu do nemocnice a doufám, že opět uvidím úsměv toho pána s modrýma očima a že uslyším ten jeho hluboký, a přesto tak jemný hlas. Dny ubíhají a už si nesundávám sluchátka z uší, když vcházím do té chodby. Už toho pána nevyhledávám pohledem. Už se nedívám na to místo, kde vždy seděl. Už jen procházím a nikoho nezdravím. Už se neusmívám, protože vím, že ten pán už není.