V tikotu hodin

To je v poho, Side :-))

Ironicky to rozhodně nemyslím. A omlouvám se za zmatené závorky, písmena v prostoru a tak... Spěchal jsem a neměl jsem čas to přečíst ještě jednou.

Čoveče, já se v té kritice skoro ztratila. Ale když jsem si jí přečetla potřetí, můžu říct, že už leccos chápu. Díky Side, od tebe je ten tip opravdovým uznáním. (Jen jestli to nemyslíš ironicky). :-)

Dobrá, stojíš o vážnější kritiku, tedy mi nevyčítej, že se v tom příliš nimrám... Pro úvod bych chtěl říci, že se mi to líbí a ta atmosféra je vynikající. V tikotu hodin je slyšet ozvěna klapotu královských bot a Slova "tikot" a "klapot bot" vytvářejí velmi podařenou zvukomalbu, která navíc spojuje slova motivicky spojená (neboť obojí "klape"), tato slova jsou dokonce spojena i rýmem. "Klapot královských" je nenápadná aliterace, která ukotvuje slovo "královský" v tomto verši (neboť jinak by sem - mezi "klapot" a "bot" zvukově jaksi nepatřilo. Motivicky je důležité, že jde o "ozvěnu" oněch bot: v celý obraz je tím jaksi neskutečný, vlastně tu není jediný živý člověk. Ta ozvěna může přicházet odkudkoliv... Ono "a" na konci druhého verše poněkud ruší zvukomalbu: snad bylo záměrem vyvolat ve čtenáři očekávání, co dalšího přijde. "dotyku hermelínového pláště s červeným kobercem, vedoucím až k trůnu." ...a přijde (po zvukovém) obrazový vjem, vlastně jen rozvedení toho, že ony boty jsou "královské" (hermelínový plášť a červený koberec jsou zase královské znaky. Opět tu není živá osoba, opět se vytváří dojem přízračnosti, neskutečnosti. Čtenář si stále ještě není jistý (a nikdy nebude), zda se jedná o symboly, sen nebo realitu. Vteřinu za vteřinou se přibližuješ stále víc k vysněnému cíli - Ke korunovaci svého pobledlého těla. Opakující se motiv času a vtažení čtenáře (doposud diváka) do děje (pomocí druhé osoby). Pojednou čtenář je onen přízrak kráčející časem k trůnu... (Nebo se druhou osobou oslovuje někdo jiný? Nevíš...) Ale znovu jakoby přízračně, protože se neví proč, protože se neuvažuje, protože je tu i ten cíl zpochybněn. Vždyť to pobleblé tělo je oronie: nač korunovat pobledlé tělo? Vždyť i ten čas je ironie: nač sahat po trůnu, když nás stráví čas? Nevíš, vysnil sis trůn a jdeš... Ze všech stran se ozývají výkřiky vyhaslých panovníků: „Chceš-li, buď králem, císařem, carem, chceš-li, buď pouhou mrtvou vteřinou.“ "Výkřiky vyhaslých" opět aliterační spojení dvou tématicky odlehlých (a přesto spojených: toť oxymoron!) slov. Dva verše jsou spojené začátkem "chceš-li, buď..." (anafora) - víme, že tyto verše patří k sobě, ale jaký je jejich poměr? Jsou to analogie? Je tu poměr souřadný nebo odporovací? ("Buď králem a tedy mrtvou vteřinou" nebo "Buď králem anebo mrtvou vteřinou") Nevíme - a v tom spočívá to kouzlo, ten vtip a to tajemství. Pak, po té velké slávě, budou všude bít zvony. Jen pro tebe, pane, navždy bez tebe, pane. První dva verše tohoto čtyřverší jsou asi nejslabším článkem celé básně, neboť nedrží příliš pohromadě (zvukově) a nejsou příliš výrazově nápadité. Druhé dva verše drží pohromadě opět výraz "...tebe, pane" (epifora). Jedná se vlastně o jakýsi ironický vtip: pro nás bez nás. Vyznění je ovšem spíše smutné, ironii přehlušuje pocit zmaru... Jedna věc mi na básni vadí, ale neuváděl jsem ji v souvislém textu kritiky, abych nekazil dojem. A sice: i když se jedná o scénu přízračnou, těžko si představit, aby BOTY KLAPALY PO KOBERCI... Dávám tip.