Stanoviště č. 8

1945 - 1985 = 40 LET BOJŮ, PRÁCE A VÍTĚZSTVÍ

Hrob

„Pozor! Směr stanoviště osm – pochodem – vchod! Pohov.“

Pořadovým krokem by do té jámy nakráčet ani nešlo. Okop pro stojícího střelce; nebo hrob pro živého mrtvého? Mrtví jste si připadali všichni. I když se nefasovaly náboje. Živoření, mříže, ploty. Za nimi vrcholící jaro. Hospody otevřené dlouho po zavíračce a holky... Žabičky, špenáti, vojclové! Holky pro vás náruč otevřenou neměly.

Mladší se červenají, starší černají. Střechy. Vesnice. Té jste si za týden nikdo nevšimnul. Nebyl čas. Ze cvičného kotle není výhled. Jak by se mohla jmenovat? Něco tak zbytečného, jako jsou názvy, slepá mapa neobsahuje. Vlastnit jinou hraničí se zločinem. Vojenské tajemství. Tím vás krmí každý den. A přitom je to jen hra. Na válku a na mír, který prý máte v rukou. Tři kila míru. SA-58. Se zbraní v ruce ho prý uchráníš. S nenabitou líp?

VARŠAVSKÁ SMLOUVA – ŠTÍT SVĚTOVÉHO MÍRU

Štíty. Střechy. Lákají oči. Připomínají odpírané soukromí. Taky tajemství; jiné než to vojenské. Co asi skrývají? Majetek? Bohatství? Nenávist? Lásku...? Majetek – ten vy máte všichni jednotný. Bohatství – jedno jsi na hlídku vyfasoval, dalekohled. Ostříš. Nenávist! Nemáš jí snad kolem sebe dost? I v sobě. A láska? Láska není to pravé slovo, které by vystihovalo to, co si představuješ pod některou z těch střech. Nebo pod každou? A jestlipak už teď, v pozdním odpoledni. Snad dospělá dcera s milencem. Nebo mladá maminka s hospodářem. Vida, hned je z něj nepřítel. A z tebe dobyvatel, vítěz. Dobyvatel asi moc ne. Spíš jen dobytek. Rozestlaná postel, on, Ona... Takhle ne. Někdo tu je pořád navíc. Ty!

Takže jako vždycky... Jenže na stráži je zakázáno jíst, pít, kouřit a vykonávat potřebu. Samé zákazy. První tři by se vydržet daly. A ten čtvrtý už přestal být pouhou potřebou. To už je nutnost. Přivřeš oči; je na stráži zakázáno snít? Kam s láskou; pustit na dno hrobu? To si přece láska nezaslouží. V prohlubni kolem okopu je tráva. Zaklekneš a sedneš na paty. Hlavou jsi jen o kousek výš než stojící střelec. Kdo by si toho všimnul. A že musí být voják řádně ustrojen? To je toho pro pár knoflíků... Důvěrně známé pohyby. Začínáš počítat střechy. Výbuch hned nad první. První vítězství! Až na pěšinu. Za plot. DO civilu! Třetí a čtvrtá střecha; drátěné kříže ohraničující kosočtverce dostávají zásah. Pátá, šestá... Na ty zbývá už jen suché cuknutí. Prázdný zásobník.

Smutek střídá nuda. Čas se vleče. Očima popoháníš vteřinovku a odpřisáhl bys, že se zastaví pokaždé, když se nedíváš.

JÁ, OBČAN,
VĚDOM SI SVÉ ČESTNÉ VLASTENECKÉ POVINNOSTI,
PŘÍSAHÁM...

Smutné ticho prázdných střech protíná nečekaný zvuk; vrtulník ze štábu?! Kontrola? Do zákopu! Ustrojení! Zapnout si... to teď počká. Už ho vidíš. Kolíbá se nad polem jak loď v zeleném moři a není to vrtulník, ale traktor. Vlny, slunce, mořská víla... Mohla by traktor řídit holka? Dalekohled. Je nahnědlá, nahá a houpe se na šňůrce pod zpětným zrcátkem. Tam a zpátky, zpátky a tam... Napodruhé už to není taková nutnost; už zase jen potřeba. Dalekohled udržíš i v jedné. Ruka zpátky, ruka tam... Čert vem lásky upuštěné do hrobu. Tam a zpátky, zpátky a tam... Druhé vítězství. A druhé porušení služebního řádu. Honem ustrojit! Zatracené knoflíky. Ale stanoviště jsi neopustil a nepřítele jsi měl stále na očích. Nepřítel? Jo, nepřítel. Určitě ji vyrobili imperialisté. Aby narušili vaši bojeschopnost.

Do konce hlídky zbývá ještě půlhodina. Nebo už jen?
SLIBUJI, ŽE BUDU VOJÁKEM STATEČNÝM A UKÁZNĚNÝM,
ŽE BUDU DŮSLEDNĚ A INICIATIVNĚ PLNIT
USTANOVENÍ VOJENSKÝCH ŘÁDŮ

Cokoli tomu odporuje, je trestné.

Vrzání. Křáp – švunk, křáp – švunk... Další narušitel! Venku na asfaltce. Řidítka, pedály, sedlo. Kolo. Dámské. Křáp – švunk, volný klínek. Sleduješ ji pohledem jak bojovou zástavu. Byl by volný i klín? Jenže teď, i kdyby konečně, je všechna munice pryč. Křáp – švunk, rýsující se lem kalhotek. Opravdu všechna? Tahle je přece opravdická. Asi tak dvacítka. A že máš jednu doma? Za svobodu, za vlast a za to, abys na ni nezapomněl! Voják nesmí mít ruku v kapse, stojí v řádech. Nebo jen když hledá klíče. Nemůžeš je najít? Je i to trestné? Chomáč trávy prorůstá ležatou osmičkou ostnatého drátu. Ty v tom vidíš vyšpulenou zadnici. Nestyda. Voják na stráži se nesmí nechat rozptýlit... A porušení řádů se trestá. Volnou rukou utrhneš metlu travních klasů. Potrestat narušitelku. Nastoupený útvar a provinilá. Čím? Sváděla vojáka. Odsouzená! Křáp a švunk a mrsk a švih. Vyšpulená ležatá osmička. Šest nástřelných; jako když tě pasovali na půlročáka; řemenem. Tohle je sice jen tráva, ale není pro ni šest moc? Pro tebe akorát. Už jsi klíče našel. Odemčeno, odemčeno, odemčeno... a zamčeno. Třetí vítězství. Křáp – švunk, křáp – švunk, doznívá v dálce. Dobře se maskuješ, vojáku. Obličej rudý, zelené šaty – vše dle dobového mravu; ani si tě nevšimla.

„Levá, dva, levá, dva! Zastavit stát! Výměna stráží!“

Jak se jmenovala? Pro tebe Střechy, pro dalšího možná Okna. Stmívá se, bezejmenná vesnice se rozsvěcí.

„Po dobu mojí služby se nic významného nestalo,“ hlásíš.

„Do tábora – pochodem vchod! Levá! levá!“

Řády jsi tolik neporušil, narušitele potrestal vlastní rukou, ale to si necháš pro sebe. A v noci tě čeká sedmnáctka, u hřbitova. Stanoviště osm je jen za odměnu.

 

 Varšavská smlouva – záruka světového míru! 
Vojenské prověrky prokázaly připravenost naší armády
k boji proti imperialismu

Úterý 18. 6., Brno
Na základě rozkazu ministra národní obrany a na počest 40. vý-
ročí  osvobození  naší  republiky sovětskou armádou proběhlo v 
minulých  týdnech  technicko-taktické  cvičení  GRANIT. Vojáci
ČSLA v něm bok po boku se spřátelenými vojsky Varšavské smlou-
vy prověřili zvládnutí vojenské techniky svěřené armádě pracu-
jícím  lidem, a připravenost a odhodlání k obraně vlasti a je-
jího socialistického řádu proti každému nepříteli.
-plk-