Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMuž v uniformě
Autor
dusk
Zvenku do místnosti tlumeně doléhaly výkřiky, dupot a občasné ostré prásknutí. U okna stál muž ve vojenské uniformě, ruce sepjaté za zády, zrak zabodnutý do neurčitého bodu na obloze. Chvěl se. Téměř nepatrně, někdo méně vnímavý by na něm nejspíš nic nepoznal. Naopak by z něj mohl cítit sebevědomou sílu, výbojnou energii. Nechal by na sebe působit tu ne moc vysokou, ale dobře stavěnou postavu, pronikavost tmavého pohledu zpod hustého obočí, perfektně upravený úzký knírek. A uniformu, samozřejmě. Ta vždycky dodá na majestátnosti. Obzvláště se vyplatí mít na sobě uniformu při násilné smrti. Krev se na ní vyjímá nesrovnatelně vznešeněji než na obyčejné košili.
„Tak už je to tady,“ ozvalo se za mužem. Neotočil se, nepohnul se. Trochu pevněji sevřel rty.
„Připraven?“
Na parapet usedla moucha. Producíruje se sem a tam, nezajímá ji, kdo se tyčí nad ní. A najednou rána, krátká, tvrdá. Za zády už je jenom jedna ruka, druhá leží na mouše, před vteřinou ještě naprosto živé.
Muž v uniformě si otřel dlaň o hranu parapetu a plynulým pohybem vrátil ruku tam, kde byla. Lehce vypnul hruď, a hned ji nechal zase klesnout.
Několik chvil ještě stál bez hnutí, pak se otočil. Na židli před ním seděl jiný uniformovaný. Ve tváři měl výraz pobavené nadřazenosti, jako někdo, koho těší, že konečně může říct Já ti to povídal, ty blbče.
Stojící muž přerušil ticho. „Já to zvládnu, zvládnu to i bez tebe, neměj strach.“
„Snad si nemyslíš, že jsem tu proto, abych ti to ulehčil.“ Muž na židli sáhl do záňadří, vytáhl doutník, zapálil a začal pobafávat. „Tak jak se celkově cítíš, Alberto? Nech mě hádat. Je v tom hrdost odcházejícího válečníka, trpkost zneuznaného reformátora, ale je tu určitě i strach. Ne strach z bolesti, to ne…“
„Myslím, že si stačí vybavit, jak ses cítil sám, když jsi byl v té situaci, Antonio. Nebude se to zas tak lišit.“
„Hmm, to máš asi celkem recht. Akorát jsem šel o něco dřív, tudíž řekněme o něco méně… zatížený. A mohl jsem se cítit tak nějak mučednicky na výši.“
„Dostals, co sis zasloužil.“
„Jo, to jo, ovšem ne z toho hlediska, jaké máš na mysli ty. Nadělal jsem dost kravin, a zaplatil za to.“
„Ale ne, Antonio, nech si to. Takhle to nefunguje. Věci se prostě dějí. Kdo dělá něco takového jako my, měl by počítat, že ho to může semlít. Ale žádná zákonitost v tom není. Žádná vyšší odplata, jdi do hajzlu s nějakou rukou osudu.“
„Neříkám, že to musí být něco vyloženě ‚vyššího‘. Ani že každý musí fyzicky skončit jako já, nebo jak za chvíli skončíš ty. Ale najde si tě to. Nakonec si tě to najde. Nezáleží na tom, jestli ležíš v posteli, nebo máš kulku v žaludku. Neutečeš před tím. Dostihne tě to a rozsápe.“
„Ujišťuju tě, že já ničeho nelituju. Nemám výčitky. Jestli ty jo, posluž si. Já jsem dělal, co jsem považoval za správné. Co bylo správné.“
„Akorát při tom zařvalo pár tisíc lidí.“
„Dějinná nutnost. Oběť na oltář historického vývoje.“
„To ale zní, co? Při takových slovech by se jednomu chtělo s nadšením vystřílet i mateřskou školku.“ Antonio táhle vypustil hustý chuchvalec dýmu.
„Co takhle vzít to z druhé strany, hm? Ekonomika, školství, životní úroveň, všechno šlo nahoru. Copak jsi zapomněl, jak to tu předtím vypadalo?“
„A stálo to za to?“ Antoniův pohled byl chladný a nehybný. „Jsi doopravdy přesvědčen, že to stálo za to?“
Ve dveřích se objevili muži se samopaly. Hlavu státu zakrývali dva členové tělesné stráže, pistole připravené k výstřelu. Třeskla rána a jednomu z nezvaných hostů na hrudi vyskočil rudý flek. V rachotu opětované palby se oba strážci skáceli k zemi. Spolu s nimi se se zachroptěním sesunula i hlava státu, skrz prsty pravé ruky, kterou si tiskla k břichu, se začal řinout červený proud, jenž zároveň vytryskl z úst a zalil namodralý stín na bradě.
„Už něco řekl?“
„Zatím ne.“
Alberto si uhladil dozadu sčesané havraní vlasy, sem tam již lehce postříbřené, energicky vstal od stolu a plácl Antonia bodře do zad. „Jdu se tam podívat.“
Kráčeli úzkou tmavou chodbou, na jejímž konci zmizeli za masivními dveřmi. Objal je štiplavý pach tabáku, potu a moči.
Albertův pohled sjel k zemi, kde v nažloutlé louži ležel asi devatenáctiletý nahý mladík, užívající si zrovna vzácnou chvilku sladkého bezvědomí. Přirozenou barvu jeho kůže už skoro úplně ztratila; vypadalo to, jako by se po ní rozlézala jedna velká modřina, přecházející od zarudlé po takřka černou. Kolem byli rozestoupeni tři udělaní chlapi, jeden držel v ruce obušek, druhý cigaretu a třetí si mnul záprstní kůstky.
„Je to jenom otázka času, brzo už to z něho dostanem,“ řekl ten s cigaretou.
„Zase tolik času nemáme,“ odvětil Alberto. „Abyste ho tady dřív nerozmašírovali úplně na kaši. To nám nepomůže.“ Přesunul zrak na doutnající oharek a posunkem ruky si cigaretu vyžádal. Ozval se krátký výkřik intenzivní bolesti, mladík sebou několikrát škubl a začal si třít popálené místo na krku.
„Vstávej, dobytku,“ štěkl Alberto. „Šlofíka si můžeš dát, až nám něco povíš.“
„Jděte... do hajzlu... všichni,“ prodralo se skrz potlučené, naběhlé rty.
„Tohle zrovna slyšet nechci,“ upozornil Alberto. „Tak dělej, mluv, ukázal jsi, že jseš tvrdej, ale už to neprodlužuj. Stejně nemáte šanci.“
„Naserte si!“ vyrazil ze sebe zmlácený s překvapivou razancí po několika vteřinách těžkého oddychování.
Alberto potáhl z cigarety, jako by se potřeboval posilnit, a nohou mládenci přimáčkl zápěstí k podlaze. Pak hlavou pokynul chlapovi s obuškem. Tvrzený plast švihl vzduchem. Křupnutí drcených prstů se smísilo s dalším bolestným zaúpěním. „Zkurvysyni!“ řval mladík. „Nic neřeknu!“
„Tak teď elektřinu,“ prohodil Alberto k vyslýchajícím, otočil se a vyšel ven. Trojice mučitelů se sklonila ke své oběti a začala jí na penis připevňovat elektrody.
„Mluvil.“
Alberto zvedl hlavu od papírů rozložených na desce stolu. Oči mu radostně blýskly.
„Náhodou jsme chytili partyzánku, se kterou šoustal. Když jsme jí prohnali pár set voltů kundou, konečně se mu rozvázal jazyk. Takže jejich pozici máme, už jsem tam poslal lidi.“
„Dobrá práce, Antonio.“
Do tváře Antoniovi dopadaly lepkavé kapičky slin, jak na něj Alberto z těsné blízkosti vztekle ječel.
„Zkurvená sketo!“ zuřil Alberto. „Zrádce! Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi to mohl udělat svojí zemi?“
„Ty tuhle naši zem utopíš v krvi,“ odvětil Antonio klidně, avšak nesmlouvavě důrazným tónem. „Několikrát jsem ti říkal, že už to takhle dál nejde. Jestli ty popravy budou pokračovat, celé nám to spadne na hlavu.“
„Spadne nám to na hlavu, jestli teď povolíme! Ještě je tady pořád dost toho starého svinstva, kterého se musíme zbavit.“ Alberto se na chvíli zarazil. Brunátnost z jeho obličeje téměř vymizela. Pak pokračoval už nezvýšeným hlasem, na němž bylo ale stále jasně znát rozrušení. A méně jasně, nicméně nepopiratelně, taky nejistotu. „Bohužel, jinak než krví to smýt nejde, Antonio. Je mi líto.“
„Takže kolik jich ještě bude třeba odkráglovat, abysme konečně měli ten ráj na zemi?“
Těch zhruba dvacet vteřin, kdy si oba muži mlčky hleděli do očí, pro ně představovalo nejzásadnější a nejvýmluvnější moment za celá léta, co se znali. Nakonec Alberto tiše a unaveně pravil: „O to už se nemusíš starat. Ty půjdeš před vojenský soud a potom rovnou před popravčí četu.“
Antonio se zadíval kamsi za Albertovo levé rameno. „Jo. Myslím, že je nejvyšší čas, abych to zabalil.“
Hluk se přesunul dovnitř budovy. Alberto vnímal, jak se k němu celý ten rumraj hrne, jak se dusání těžkých bot po schodišti stává stále zřetelnější. V pravé ruce se mu zaleskla pistole.
„Máme už jenom chviličku,“ připomněl Antonio a odhodil nedokouřený doutník na zem. „Takže si to v rychlosti zrekapitulujme. Jsi spokojený s tím cos vykonal máš dobrý pocit z toho jak jsi se pokusil změnit tenhle svinský nespravedlivý svět k lepšímu a jaké to bylo ocitnout se v roli neomezeného vládce který měl v rukou osud celé země rozhodoval o životech jejích obyvatel tohle člověka může hodně pohltit ta opojná chuť moci ale zase na druhou stranu se tam postupem času uhnízdí ten neodbytný svíravý pocit že nikomu nemůžeš věřit že se to kdykoliv může obrátit proti tobě narůstá to občas je to vážně ke zbláznění a někdy za hluboké noci kdy se člověk najednou probere pohlcený neprostupnou tmou míhají se před ním ti zmrzačení umučení rozstřílení děsí ho to pronásleduje neříkej že ne není to trochu vysoká daň za pokrok nebo jak tomu chceš říkat když se kácí les lítají třísky dělal jsem to přece pro lidi sakra a já už chci mít pokoj dejte mi pokoj skončím to a bude je to jedno všechno už to je teď fuk co na tom záleží chci mít klid
Ve dveřích se objevili muži se samopaly. Alberto stiskl spoušť. Toužebně očekávaný pocit všeosvobozující úlevy se však v tom kratičkém zlomku času, kdy se kulka skrz pravý spánek prodírala do nitra lebky, nedostavil. Vynořila se černá tíha, jež svými chapadly sevřela okamžik a protáhla ho na dobu, která se zdála nekonečná. Mysl uvízla v nesnesitelně rozžhaveném krunýři. Zpěněná jako smrtelně uřícený kůň se valila do věčnosti, zatímco tělo už dávno spočívalo na podlaze v dokonale nehybné pozici a z mozku nezbylo nic než šarlatový cákanec přilípnutý na bledé mlčenlivé zdi.
3 názory
DavidPetrik
04. 06. 2014Za prve nerozumim spojeni prologu z knihy Danielovy s pribehem. Pribeh je natolik povsechny, ze by k nemu mohla byt pouzita temer jakakoliv biblicka pasaz. Nadhozeni velkoryseho moralniho nactrtu tady navic podtrhava nasledne selhani povidky tomuto nactru obstat. Pokud autor uvadi text nejakym citatem, mel by jej nalezite reflektovat v textu. Jinak mlati prazdnou slamu.
Podobne jako StvN a Janina take nekvituji deklamacni, prilis afektovany styl vyjadrovani. Podobna prima rec by byla krecovita i na divadelnich prknech, byt ze hry napsane v devatenactem stoleti. Valecnemu pribehu by mnohem lepe slusela vetsi prirozenost.
Dojem povsechnosti a povrchnosti navic podtrhuje nezaramovani pribehu do ukotvujicich realii. Misto toho aby tato nezakotvenost pribehu dodala na aplikovatelnosti na jakokoliv realie - a timto ho povysila - jej spise potapi jako fabuli, kterou autor opravdu nezazil, ale jen zkonstruoval.
Doporucoval bych se odprostit od neprirozene mluvy a obecne zacit od temat, ktera jsou osobne prozita. Kdyz byl Hemingway v Parizi v kruhu Gertrudy Steinove, psal o Pohyblivem svatku. Aby mohl dobre psat o valce v Komu zvoni hrana, zucastnil se spanelske obcanske valky. Piste o tom, co znate z prvni ruky. Je to nejlepsi startovni cara.
Závěrečný monolog je perfektní (a zajímavý i formou), všechno ostatní jako by tam bylo jen proto, aby mohl zaznít. A podle toho ten text taky vypadá.
Hele ten uvod je jedno velke klise. Jestli je tvym cile kopirovat klise, tak to myslim funguje. Ale staci ti to?