Olověná vesta

Jedná se o intuitivní psychologickou analýzu především obsahu filmu Stanley Kubricka.

Již na počátku osmdesátých let se Stanley Kubrick rozhodl natočit film zachycující co možná nejvíce realitě podobný obraz Vietnamsko-americké války, pro vykonání čehož si ke zpracování vybral autobiografickou knihu Gustava Harforda, coby skutečného účastníka tohoto konfliktu. Po několika letech intenzivní spolupráce s ním a se svým přítelem Michaelem Herrem, taktéž válečným veteránem, vzniká scénář a Kubrick jej realizuje.

 

Samotný film uvádí zvuk tklivé písně o loučení se se svobodou a nastoupení do vojenské služby. Zároveň vidíme střídající se záběry stříhaných hlav rekrutů americké armády. Tím je obrazně vyjádřeno smazávání lidských individualit, jejich minulost je relativizována a je poukázáno na nutnost generalizace fyzického vzhledu k stvoření semknutého kolektivu strojů na zabíjení.

 

Hned první scéna tematicky vymezuje první část filmu, kterou je vojenský výcvik. Seržant Hartman se nám představuje jako archetyp zapáleného militaristy, jenž je hluboce přesvědčen o prozatimní méněcennosti svých svěřenců. Jeho řečový projev je nepřetržitým proudem urážek, jejichž platnost v případě chuti ztvrzuje užitím fyzického násilí. Budoucím vojákům dává posměšné přezdívky a tak nám i představuje hlavního hrdinu snímku a současně jeho vypravěče; vojína Vtipálka. Dalšími postavami jsou texaský rodák Kovboj, černoch přezdívaný Sněhová koule, a především pak vojín Gomer Pyle, vlastním jménem Leonard Lawrence. Již zde dochází k určitému předznamenání charakterů a osudů postav.

 

Do popředí děje se brzy dostává konflikt seržanta Hartmana a vojína Gomera Pylea. První je neústupný ve svých požadavcích a hodlá za každou cenu druhého zocelit. Druhý je neschopen splňovat jeho vysoké nároky a je za to prvním náležitě trestán a ponižován. Své agresivní sklony si seržant na Pyleovi vybíjí s čím dál tím větší vervou. Ten nemá odvahy ba ani práva se mu jakkoliv bránit a stává se bezmocný. Jeho brzká ztráta bezstarostného úsměvu a stále mrtvolnější pohledy jsou předzvěstí závěrečné katastrofy.

 

Scény zobrazující pozvolný průběh tréninku jsou pravidelně střídány se sborovými provedeními pro-militaristických popěvků, které jsou rekruti nuceni zpívat za běhu, snad pro posílení morálky družstva. Značně absurdně působí i modlitba vojáků ke své pušce, kterou mají zdůvodněnou jako náhradu namísto přítomnosti žen, od kterých jsou nyní odloučeni. Pyle se pomalu stává černou ovcí celého kolektivu. Ve všech disciplinách svým výkonem dalece zaostává za ostatními. Seržant pro něj nemá kousku soucitu, naopak jej obviňuje z nedostatku zápalu pro věc a ze záměrného bojkotování jeho autority.

 

V kontrastu s ním je zde Vtipálek, který plní veškeré své povinnosti s patřičnou dávkou mladické vervy, jeho duše přetéká touhou po zabíjení a taktéž nemá strach ze slovní konfrontace se seržantem, čímž si získává jeho náklonnost. Je pověřen převýchovou Pylea, tedy již předem nesplnitelným úkolem.

 

Infantilnost seržantových snah o maximální oddanost a disciplinovanost jím vycvičených mužů kupodivu zřídkakdy sklouzává ke komičnosti, spíše je povětšinou mrazivá. Jeho opovrhování lidskými slabostmi je až příliš výrazné na to, aby zůstalo bez odezvy. Jeho bezbřehá zlost je ve stálém kontrastu s Pylovou bezmocí, jak fyzickou tak psychickou.

 

Přes veškerou Vtipálkovu snahu se Pyle nedokáže vyhnout svým chybám. Selhavší seržant upouští od přímého trestání Pylea a podněcuje nenávist ostatních vůči němu tím, že je nechává pykat za jeho chyby. Stádo je tak motivováno k destrukci svého nejslabšího článku a jedné noci je Pyle brutálně zbit svými kolegy. Zde je jasně ukázána Vtipálkova duševní rozpolcenost – nejprve se dlouze rozhoduje, zda se začlení do davu mstících se a když tak nakonec učiní, je vzápětí dostižen svým svědomím, které jej obviňuje z násilného chování, jehož se dopustil na nevinné bytosti – to se později ukáže jako rozhodující činitel jeho neschopnosti zabít v praxi.

 

Pyle je definitivně zlomen přílišným množstvím nenávisti z přílišného množství zdrojů působících po přílišně dlouhou dobu. Uvěří vlastní méněcennosti a začne ji pokládat za životní realitu. Nejprve je takto uvržen v apatii. Přestává vnímat okolí a v jeho podvědomí se mísí beznaděj s nenávistí, aby později začal vědomě spřádat plán pomsty.

 

Vojín Sněhová koule zde představuje komický prvek, který čas od času vhodně odlehčuje poněkud dusnou atmosféru. Postava Kovboje slouží jako jakýsi neutrální zástupce celého kolektivu; maximálně lze vystopovat náznaky jeho sobeckosti a egoismu.

 

Pyle nachází jedinou disciplínu, kterou zvládá, a tou je střelba z pušky. Za to je seržantem vzat na milost a alespoň částečně je mu z jeho strany tak vyjádřena poprvé v celém příběhu trocha uznání. Psychické následky jsou však příliš zničující na to, aby na prožitý teror zapomenul. Po celé dny výcviku se soustředí pouze na Hartmana a každé jeho slovo si vkládá do kontextu se svou nenávistí vůči němu. Přestává se všemi zvukovými projevy; s jedinou výjimkou, a tou jsou rozhovory s jeho puškou, kterou považuje za svou přítelkyni, k čemuž jej dovedla jeho hluboká citová deprivace.

 

První část vrcholí noční scénou na záchodech. Za zvuků minimalistické hudby, kterou pro film pod uměleckým pseudonymem Abigail Mead složila Kubrickova dcera Vivian, zde Vtipálek nachází Pylea se svou puškou, náboji a šílenstvím ve výrazu tváře. Ten přestože nakonec dokázal uspět ve výcviku a stát se členem pěchoty, tak volí raději, vzhledem ke svým zanedbatelným pohybovým schopnostem, před svou jistou smrtí ve válce raději smrt zde, avšak s přídavkem sladké pomsty. Přiběhnuvší Hartman se marně pokusí o Pyleovo usměrnění a poté po obdržení kulky z jeho pušky lehá mrtev a Pyle páchá sebevraždu stejnou cestou. Pyleův odhodlaný akt šílenství v této scéně působí až nadpřirozeným dojmem. Vtipálek zde opět prokazuje svou neschopnost zachovat chladnou hlavu v mezních životních situacích obsahujících násilí či smrt - je společně s divákem jen nezúčastněným pozorovatelem.

 

Kamera často zabírá postavy z podhledu, čímž diváka dosazuje do role poškozených či mrtvých. Zabírá tváře postav a ilustruje jejich emoce. Před seržantem mnohdy ustupuje směrem vzad, čímž je posilován respekt diváka vůči němu. Je podřízena pohybu postav na scéně. Většinou pouze přehledně dokumentuje děj, žádných výrazných technických fines se nedočkáme. Násilí je zobrazováno autenticky jako zcela přirozená součást příběhu. Kamera snímá pomocí dlouhých horizontálních jízd jdoucí postavy. Za scén dialogů zůstává většinou statická.

 

Po uběhnutí třetiny stopáže se děj skokem přesouvá do Vietnamu. Jediným styčným bodem z první částí zůstává Vtipálek, který nyní jakožto vojenský zpravodaj píše nesmyslné články o „získávání srdcí a myslí“ a o „vyhrávání války“. Jeho nadřízený je dokonale znuděný teoretik lpící na očividných malichernostech. Společně se svým nově nabytým přítelem Raftermanem cítí, že to není to ono, kvůli čemu do války šli a oba touží po svém nasazení do akce.

 

Oběma zpravodajům se vyplní jejich přání a jsou vysláni do terénu. Ve vrtulníku se setkávají se svérázným kulometčíkem, který si krátí dlouhou chvíli střílením po civilistech. Srší z něj lačnost po krvi, je prototypem jedince s dokonale ovládnutým instinktem zabijáka, který necítí žádnou lítost a nedělá rozdíly mezi stářím a pohlavím svých obětí. Zabít co možná největší množství lidských bytostí je jeho životním cílem a je na to patřičně hrdý.

 

Vtipálek a Rafterman přichází k hromadnému hrobu civilistů zasypaných vápnem. Nastává rozpor mezi Vtipálkovými očekáváními a nyní prožívanou skutečností, který je symbolicky vyjádřen nápisem „zrozen k zabíjení“ na jeho helmě a zároveň odznakem míru, který má připnutý na košili. Vysvětluje to přítomnému důstojníkovi jakožto dualitu člověka, což se nesetká s pochopením.

 

Následně se Vtipálek znovu setkává s Kovbojem, svým přítelem z dob výcviku. Ten jej seznamuje s ostatními vojáky, z nichž především Bestie, coby další prototyp zlo vyzařujícího zabijáka, v něm okamžitě nachází svého protivníka. Vesměs zde panuje smysl pro černočerný humor k němuž vojáky dovedl dennodenní styk s bolestí a smrtí. Stali se imunní vůči jakékoliv psychické bolesti, jelikož jsou dobře znalí vrcholné bolesti fyzické. Jejich humor je jakási zvrhlost vyplynuvší z nutné ztráty lidskosti pod vlivem války. Častokrát poukazují na její absurdity, ale zároveň připouští. že je i jejich prostředkem seberealizace. V onom černém humoru je nezanedbatelná dávka nečistoty, špíny a zvrhlosti bezprostředně korespondující s jimi prožívanou skutečností.

 

Stanuvší se události divák vnímá z pozice Vtipálka jakožto nováčka. Při postupu vojáků vpřed se kamera staví do pozice jednoho z nich. Drží se při zemi a pohybuje se stejnoměrně s nimi. Divák je takto dobře vtažen do děje a vnímá daný prostor ze stejné perspektivy. Časté je pravidelné střídání ryze vážných a komických scén, což násilně rozbíjí pevnou strukturu děje a přispívá k vzrůstu všeobecného neklidu.

 

Obecně dokumentární styl kamery je ve filmu ztvrzen i obsahově, kdy přímou součástí děje je natáčení soudobého dokumentu o názorech vojáků na Vietnamsko-americký konflikt a jejich roli v něm. Zde je ukazováno, že vojáci jsou taktéž lidmi, kteří jsou dle svých povah více čí méně ovlivnění válkou, které se účastní. Někteří z nich tvrdí, že si válku užívají, nicméně z jejich projevů lze cítit pochybnosti. Nevěří zcela v oprávněnost a ušlechtilost zla, které ve Vietnamu páchají. Nemají jasno v důvodech proč zabíjejí ty, které zabíjejí. Jsou prostými vykonavateli své národní povinnosti.

 

Rázný dějový zvrat nastává v momentě, kdy umírá velící důstojník jednotky. Na jeho místo je dosazen Kovboj – do té chvíle zcela bez zkušeností s vydáváním rozkazů a uplatňováním své autority. Zcela bílé nebe ohraničující obličeje vojáků snímané z pohledu mrtvých ještě posiluje pocit jejich odcizení od klasických společenských hodnot, které ve válce přestávají platit.

 

Za zmínku stojí chování amerických vojáků vůči vietnamským civilistům. Chovají se k nim s jasným despektem, se zdáním jakéhosi majetkového práva nad nimi, jakoby už válku vyhráli a Vietnam i s jeho obyvatelstvem patřil jim. Ve scéně s prostitutkou je patrný náznak toho, že Kovboj není vrchní autoritou mezi vojáky, naopak stále výrazněji se do popředí dostává Bestie – nejagresivnější a nejprůbojnější jedinec.

 

Smrt ve válce je tak častá, že po určitém počtu na vlastních očí viděných mrtvol svých spolubojovníků už ani nestojí za zmínku. Kamera je neustále v pohybu, vykresluje prostředí zbořeného města a jeho chaotičnost a nebezpečnost za každým rohem číhající. Samotné bitvy působí často zmatečně, jakoby vojáci snad ani nevěděli po kom a proč po něm střílí. Jakoby stříleli jen proto, aby je nikdo nemohl nařknout z toho, že ze zbabělství nekonají svou povinnost.

 

Kovboj konstatuje, že udělali chybu ve svém pochodu a že by měli změnit směr; v jeho hlase cítit napětí. Náhle získaná zodpovědnost je pro něj příliš velký šok na to, aby ji mohl korektně využít. Ztrácí pevnou půdu pod nohama. Vojáci jej neposlouchají, jelikož ještě před malou chvílí byl na stejné úrovni s nimi. To je jasným dokladem o závislosti sociální skupiny na vedení, jež ji dodává sebevědomí. Jinými slovy: velitel, který má strach, nahání strach i těm, jež jsou pod jeho velením.

 

Ve vysílačce slyšíme hlas samotného Kubricka coby Murphyho. Jeho hlas je ledově klidný, což ostře kontrastuje s nervózním Kovbojem. Zároveň se jedná o režisérův nepřímý způsob komunikace s divákem.

 

Výměna názorů mezi Kovbojem a Bestií je zaznamenána jednoduše prostřihy na obličeje jednajících. Bestie svévolně přebírá velení, jakožto nejzkušenější a nejvíce po krvi lačnící.

 

Naivita vojáků je místy až pozoruhodně do očí bijící. Jak slepě dokáží zapomenout na zákony prostoru a pravděpodobnosti, jak snadno dokáží běžet vstříc jisté smrti. Kupříkladu Kovboj se nechává zcela zbytečně zastřelit, když si nevšimne díry ve zdi cca 2 metry v průměru. Tím je jednoduše ukázáno, že bez ohledu na sebevětší suverenitu jedince v absolvování výcviku, je umřít ve válce nepředstavitelně snadné. Strach dokáže podlomit veškerou morálku a disciplínu ve zlomku vteřiny. Smrt jednoho je příslibem zkázy všech.

 

Definitivně se ukazuje, že Vtipálek není absolutně připraven na to, aby dokázal zabít. V momentě pravdy školácky chybuje a pokouší se střílet zajištěnou zbraní, což nevyhnutelně působí, jakoby se snad nenaučil vůbec nic. Jeho život mu zachrání Rafterman, kterého si přitom předtím bůhví z jakého důvodu dobíral. Nakonec sice raněnou Vietnamku ušetří utrpení tím, že ji ležící bezmocnou zastřelí a je za to ostatními patřičně uznán, ale vzhledem k tomu, že byla zcela bezbranná, nedá se tento čin považovat za důkaz jeho bojových schopností. Její smrt je paralelou k celkové porážce Vietnamu Amerikou. Nakonec Vtipálek sám sebe prohlásí za hrůzy válek znalého a těší se domů. V jeho hlase je patrna iluze znovuzrozenosti.

---