Světla

Vzbudilo mě ostré modré světlo... Pak mě vzali a šoupli mě do takové velké místnosti kde bylo plno světel jako já... Některá svítila jasněji některá méně... Každé mělo jinou barvu. Každé bylo něčím výjmečné a z každého vyzařovalo něco jiného. Byl jsem ze začátku rád... Pak ale přišli jiná světla... Všechny svítili stejnou, nevýraznou, bílou barvou. Nevyzařovalo z nich nic. Byly to jenom světla, beze ničeho, bez očí, bez jazyka, bez uší, bez duše. A tyhle ty světla se začali hrabat v našich světlech... Chtěli z nás udělat jedno velké, mrtvé světlo. Postupně se jim to začínalo dařit, čím dál tím víc těch ostatních světel začalo ztrácet svojí ostrost. Už nebyla tak výrazná a živá jako na začátku.

        Jednoho dne si mě zavolali a řekli mě že svítím moc modře a že jsem pro ně nepotřebná zátěž... Tentokrát byla ta místnost o něco menší... Byl jsem tam sám. Jenom na hodinu denně nás pouštěli na takovej malej oplocenej pozemek... Seděl jsem tam a přes ty dráty pozoroval všechna ta bílá světla... Jak furt za něčím pospíchají. Z důvodu kterým ani oni sami nerozumí... Za deset let mě odtamtud pustili... Byl to šok... Tam jsem měl aspoň jídlo a pití a normální lidi se kterejma se dalo kecat o normálních věcech. Teď jsem neměl nikoho byl jsem sám. Jediné modré, zářící, živé světlo mezi hromadou bílých, bezduchých, které svítili jenom proto, aby mohl svítit někdo jinej. Nechtěl jsem být jako oni... A ani nebudu!