Paní z ministerstva

Stál jsem u autobusové zastávky a všiml si dvou starších žen. Když zavřu oči i okna, mohly mít kolem osmdesáti let. Na svůj věk elegantně oblečené, upravené a plusové body získaly i za držení zubní linie: ani jeden nebyl zlatý a všechny na svém místě. V dásni.

Zaujaly mě na dnešní dobu výjimečnou věcí. Nerejdily prstem po displeji telefonu s rozměrem zadku od valacha. Seděly klidně a spořádaně.

Po zaujatém čtení jízdního řádu a dramatickém zjištění, že k Rodinově ulici přijedu 14.42, jsem se zasnil. Co taky člověku s desetikorunou v kapse zbývá, že?

Po první klíčové myšlence, že při návratu v čase bych si mohl vsadit na vítězství českých hokejistů v Naganu a vyhrát balík, mě přepadla otázka: Jaké asi byly ty ženy, když měly o půl století méně?

Aniž bych trpěl nějakou lékaři definovanou úchylkou, představil jsem si, že jsme stejně staří a uděláme něco, co dnes některým mladým lidem připadne prehistorické: dáme se do verbální řeči.

Nejspíš by bylo vhodné oslovit je decentně. Něco jako...

„Tě bůh, labutě. Kam míříte?“

„Mladý muži,“ začala by jedna, „když chcete oslovit dámy, musíte zvolit poněkud jiný slovník. Ten z industriální periferie se pro takovou situaci příliš nehodí.“

Přes počáteční neúspěch bych nakonec jednu z nich možná utáhl na vymyšlený příběh o trpkém dětství a mírumilovném otci, který mě zbil jen jednou. Začal těsně po válce a skončil při sovětské okupaci, kdy se jeho pozornost stočila jinam. Nejspíš hodně doleva.

Na schůzce v zalesněném parčíku u Mírového náměstí bychom mluvili o studiích, přírodě, architektuře či hudbě a já bych asi přihodil něco k lepšímu o mastičkách na pupínky.

Byla by to jistě výjimečná mladá žena s dobrým vychováním, elegancí, životním rozhledem, zdravými ideály. Vyprávěla by, že by chtěla dát svému synovi jméno, které by mezi ostatními vynikalo. Které jen tak nezapadne. Které by už při pouhém vyslovení švihlo v místnosti jako bič a které by přitáhlo pozornost davu.

Opáčil bych, že by takové předpoklady mohl splňovat třeba Adolf. S těmi slovy naše rande skončilo.

...vrátil jsem se do přítomnosti. Autobus se pomalu blížil, dámy se zvedly, já udělal krok dopředu a naše oči se potkaly.

Jedna z nich mě oslovila: „Co čumíš? Zkus se zeptat na drobné a vlepím ti takovou, že se ti z druhé strany obtiskne ten jízdní řád.“

Řeknu vám jedno. Ta paní by měla vést ministerstvo práce a sociálních věcí.