Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Konfrontace

13. 06. 2014
2
3
1335
Autor
Danny
Byla to taková malá bouda vprostřed zahrady. Lenka mě tam večer dovedla - tady jsem měl tu noc přespat. Chvíli jsem meditoval a potom jsem si dobře pokecal se svým odrazem v zrcadle: Má toto smysl? Ještě ani nedošlo k pořádnému hlubšímu polibku, natožpak k něčemu víc, a už mě ukázala svým rodičům a vůbec zorganizovala tuto návštěvu vesnice, ve které bydlí. Při konverzaci byly dost pauzy, takže to nevypadá, že bychom si rozuměli "alespoň" intelektuálně: prostě jsme spolu tančili na diskotéce a vyústilo to v tento večer u nich doma. No nic: normálně tu přespím, zítra pojedu domů a pak uvidím, jak se to bude vyvíjet dál. Nemohl jsem usnout. Pořád jsem měl pocit, že se mnou v místnosti někdo je. A potom se v polospánku objevila nějaká divná silueta ve skafandru. "Budu sbírat vzorky." zaskřípal hlas, nebo jeho telepatická alternativa. "Proč... proč já?" odpověděl jsem, rovněž asi jenom myšlenkou (v polosnu pořádně neumíte rozlišit rozdíl). "My si nevybíráme, jestli Petr nebo Pavel. Prostě namátkově, náhodou, jsme kápli na tebe, chápeš?" odvětil ten stín. "Á, tohle je podobná species." zaklokotal ještě. Nechápal jsem, proč použil anglický název pro živočišný druh, asi mu to tak přišlo nejpřesnější. Náhle jsem se ocitl v něčem podobném laboratoři. Jako bych byl napojený na spoustu přístrojů, které se mě snažily různě analyzovat, rozkouskovat, předžvýkat. Stejně jako prvně v případě té siluety to bylo všechno takové načrtnuté, zamlžené. Zkoušel jsem se pohnout. Zkoušel jsem mluvit. Pak jsem zkoušel myšlenkou vyslat zprávu, ale všechny mé myšlenky ze mě lezly ve změněné formě: slova přeházená a znetvořená, takže místo srozumitelné věty jsem ze sebe chrlil jen slovní salát. Přemýšlel jsem, jak mimozemšťanům sdělit to, co jsem jim sdělit chtěl. Nakonec mě napadlo poslat jim jeden obraz, jednu myšlenku. Byl to obraz z filmu "Matrix 3", v němž Neo stojí ve Městě Strojů před hlavním "kulatým" Strojem a chce s ním vyjednávat: i nepřátelé spolu někdy potřebují nutně mluvit. Zdálo se, že mimozemšťani pochopili, protože vypnuli blokování, "salátování" mých myšlenek. "Vy pitomci," začal jsem "takhle chcete poznat, co je to člověk? Unášením lidí, jako mě teď? Rozmělněním a analýzou jednotlivých částí? To nejde. Jediný způsob, jak pochopit lidskou zkušenost, je inkarnovat se sem, narodit se jako člověk. Jako jsem to udělal já! Jako jááááá..." Laboratoř zmizela. Ještě následovalo pár podivných zmatených snů. "Podobná species," říkal ten mimozemšťan. Asi taky tedy původně pocházím z jiné planety, ale moje civilizace zvolila moudřejší způsob výzkumu než ta jejich: narodit se tu a sbírat zkušenosti. Možná jsem jim pomohl. Že nebudou hledat způsobem, který k ničemu nevede. Ráno jsem vylezl z boudy. Psi na dvoře na mě začali rozzlobeně štěkat, ale já zjistil, že mi to ani nevadí: byl jsem vděčný za každý normální kousek běžné pozemské reality.

3 názory

Lakrov
15. 06. 2014
Dát tip

Na můj vkus je celý ten příběh -- jeho popis -- vzatý moc fofrem. S ohledem na ten fofr by se dal čekat nějaký absurdní závěr nebo přechod do parodie. Tak, jak je tex ukončen teď, na mě však působí jaksi bez konce; minimálně proto, že to, co vypadá v úvodu jako ústřední námět (navazování vztahu s dívkou Lenkou) není na konci ani zmíněno, natož nějak využito. Leckterý čtenář, jenž zná  tvé minulé povídky, by se po dočtení téhle mohl cítit ošizen.


StvN
15. 06. 2014
Dát tip

To, co jsi na tohle téma napsal posledně, bylo lepší. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru