Smutného recidiva

Řekl jsem si, že nějaké otázníky v životě pana Smutného zaplním. 

Toho dne dopadávaly do bílé místnosti první sluneční paprsky. Muž středního věku obýval pokoj sám. Tak tam ležel na posteli a prohlížel si snubní prstýnek, který neměl potřebu nikdy sundat. V tichosti uvažoval, jaké by to pro něj bylo, kdyby s ním na pokoji ještě někdo byl. Měl by si s ním, co říct? Nejspíš ne. Nechtěl se zajímat. 

Ocitl se mezi čtyřmi stěnami se vzpomínkami na minulost, které tvořily zároveň onu přítomnost. Ta slova si pamatoval dodnes.

 

… Bohužel, pane Smutný, ale nádor u vaší ženy se rozšířil velmi rychle. Rakovinové buňky se dostaly do krevního oběhu a s jeho pomocí se rozšířily dál. Napadly lymfatické uzliny, játra i plíce. Obáváme se, že na operaci je pozdě. Naopak, ještě by to zhoršila. Poskytneme vaší ženě maximální péči, jakou pro ni můžeme zajistit...

 

Nerozpomenul se na nehodu, která by ho během manželství poslala do nemocnice. A to mu paměť sloužila dobře. Snad díky manželce ho nic vážného nepotkalo. Občas si dělala starosti víc, než bylo zapotřebí. On ji pokaždém odchodu z domu utěšil, že se nemůže nic stát. Políbil ji na čelo a pohladil po rameni. Tak to dělal téměř pravidelně. Teprve až teď si uvědomil, že se vlastně nikdy pořádně nestaral o její zdraví. Vždy mu připadala čilá a plná života. Žádná známka po bolestech. Tak proč?

Šlo o lidskou pohodlnost? Uvažoval. Nač si dělat obavy, když se nic neděje. V tomhle se oba rozcházeli. Teprve teď si uvědomil, že ve svém životě přehlížel jednu velkou vlastní chybu. 

Dveře do pokoje se otevřely a vstoupila mladá sestřička. Pozdravila: „Dobrý den, pane Smutný. Koukám, už jste vzhůru. Cítíte se lépe?“

Mlčky přikývnul. Usoudil, že kdyby lež kvetla, byl by obrostlý samým květem. Necítil se dobře. Od mala nesnášel nemocnice. Jen jednou a přeci. Už jako malý kluk se ocitl v podobně bílém pokoji, kde ho obskakovaly sestry. Tenkrát tím důvodem byl katar. Dnes to je otřes mozku. Tedy už ne. V tomhle směru se cítil lépe. Jenomže vzpomínky ho tísnily víc, než kdy jindy. Vzduch v pokoji se pro něj stával hůře dýchatelným. Potřeboval čerstvý kyslík. Než stačil cokoliv vyslovit, sestra jako kdyby mu četla myšlenky a okno do místnosti otevřela. „Celou tu silnou bouřku jste zaspal. Ale teď už je venku krásně.“ Z plných plic se nadechla pročištěného vzduchu. „Jestli chcete, klidně jděte ven. Ale buďte opatrný.“

Zhruba po půl hodině se odebral ven. Bouřka musela mít opravdu velkou sílu, neboť stromy poblíž nemocnice nápor větru nevydržely. A přitom ty stromy neměly žádný slabý kmen. Posadil se na jednu z laviček naproti prosklené budově, kam evidentně chodili studenti. Ano, viděl je tam sedět a něco si zapisovali. Na ostatních lavičkách vždy někdo seděl. Ať už sám nebo společně s někým.

Z dálky k němu dolehla známá melodie. Zaposlouchal se. Zrak přitom neodlepil od prosklené budovy plné mladých posluchačů. Vysokoškoláci, mladí medikové, napadlo ho. Zvenčí vypadal celý tento prostor Fakultní nemocnice v Hradci Králové skvěle. Ale za zdmi se děly jiné věci. Asi jako v našem těle. Nic skvělého.

Kolem se procházel muž v bílém oblečení. V rukou držel noviny. Střídavě nahlížel do nich a na pana Smutného. Nakonec se odhodlal přisednout. Nově přisedící byl o něco starší. Na očích nasazené brýle, bílé vousy a delší prošedivělé vlasy sčesané dozadu.

„Sedíte tu tak sám, až mi to přijde smutné,“ začal neznámý. Podal Smutnému ruku. „Jmenuji se Alojz, ale klidně mi říkejte Lojza.“

„Smutný,“ odpověděl tiše. Jestli existovala situace, v níž byl Smutný plný očekávání, pak nastala teď.

Alojz si zaraženě změřil přisedícího. „Neděláte si srandu?“

Zavrtěl hlavou. Vlastně to Alojz vystihl přesně. Bylo to smutné. To jeho sezení. Vzpomínání na to, co se nedá vrátit. Poslední roky jeho života byly smutné. Možná víc, než to. Kam se poděla radost? Kdy naposled s někým prohodil pár významných vět. Od toho incidentu se zavražděnou ženou ve vlastním bytě se s nikým nestýkal. Osamělý život smutného muže. Ale proč? Čeho se bál? Strach z toho, že se někomu v jeho blízkosti může něco přihodit?

„Pardon, nechtěl jsem vás urazit,“ přerušil Alojz Smutného monolog.

„To nic.“ Zlehka se usmál. Nastalo ticho. Smutného začaly přepadávat myšlenky, jak právě na Alojze asi působí. Mohlo se zdát, že nemá zájem vést žádnou debatu. Jak dlouho to v sobě bude ještě dusit?

Alojz si všimnul prstenu. „Asi tu čekáte na ženu. Má vás přijít navštívit. Omlouvám se.“ Najednou chtěl odejít.

„Počkejte.“ Kéžby tomu tak bylo, zasteskl si. Představil si, jak vedle něj sedí žena. Zavřel oči. Příjemný teplý letní vzduch. Vzdáleně známá melodie. Všechno se mu to zpětně vracelo.

 

Sedí vedle ní u rozdělaného táboráku. Někdo další hraje na kytaru tu melodii. Lehký vánek se jí přátelsky přehrabuje v zrzavých dlouhých vlasech. Ukazuje jí, jak se vhozený placatý kámen odráží od hladiny rybníka. Smějí se. Vše je jiné. Před ním se rozkládá nepoznaný svět.

 

Do očí se mu nahrnuly slzy. 

„Ne vážně. Měl bych jít,“ namítal Alojz.

„Nikam nemusíte chodit. Prosím, zůstaňte.“ Se vší silou se slzy snažil vtáhnout zpět. „Před třemi lety mi tu manželka zemřela. Na rakovinu tlustého střeva...“

Alojz zaposlouchaný do té zprávy dosedl zaraženě na lavičku. „Ach, tak to se moc omlouvám. Nevěděl jsem, že... Moc mě to mrzí.“

Smutný kroutil hlavou. „To jste nemohl přece tušit. Ten prsten nesundám nikdy. Když ho nosím, vím, že jsem zavázán osobě, kterou jsem nikdy nepřestal milovat.“ Ikdyž se svět mění, já se nikdy své půdy pod nohama nevzdám. Dodal si pro sebe. 

„To je od vás milé,“ řekl muž a zadíval se do dálky. „Občas se v životě přihodí něco, co nechceme a pak toho strašně dlouho litujeme. Víte, já jsem se před pár týdny rozvedl. Celé tři roky žijete v přesvědčení, že milujete tu pravou osobu. Nechcete si připustit, že ona by vás mohla podvést. Trápí te se pro takovou myšlenku. Když doopravdy zjistíte, co je ta žena zač, spadne z vás jistá úleva, ale zároveň se ptáte sami sebe, kam jste se během těch tří let dostal. Vy jste se ženou vedli spokojený život, že?“

Odpověděl pouze ano, protože ho nic jiného nenapadlo. Sám sebe se v duchu ptal, jak souvisí jeho příjmení s okolnostmi, které mu do života připravil samotný život. Změnilo by se něco, kdyby se jmenoval Šťastný?

Po rozhovoru ho naplňoval zčásti dobrý pocit. Zároveň se mu stýskalo. Jakmile otevřel dveře do pokoje, obklíčil ho smutek. Jako by se o jeho dlaň otřela čísi jiná. Jiná a přesto jemu tak blízká. Dlaň, kterou na začátku svíral s obavami, aby mu nikdy nezamávala sbohem. Dlaň tak jemná, jak samotná její duše. Když ho pohladila po tváři, ihned věděl, že jiná to s takovým citem nikdy neudělá. Jediná dlaň, kterou svíral do posledních chvil, než se stala nehybnou a neodpovídala na žalostné výkřiky drající se zevnitř. V tu chvíli, kdy se na obrazovce objevila vodorovná čára a místností se ozval tón, štěstí se mu rozpadlo v rukách a zůstaly pouhé krvavé cáry na duši.

Když šel zavřít otevřené okno, spatřil po obloze plout nadýchané, lehce do červena zabarvené mraky.

Nebe začalo krvácet...

---