Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmutného recidiva
Autor
DT
Toho dne dopadávaly do bílé místnosti první sluneční paprsky. Muž středního věku obýval pokoj sám. Tak tam ležel na posteli a prohlížel si snubní prstýnek, který neměl potřebu nikdy sundat. V tichosti uvažoval, jaké by to pro něj bylo, kdyby s ním na pokoji ještě někdo byl. Měl by si s ním, co říct? Nejspíš ne. Nechtěl se zajímat.
Ocitl se mezi čtyřmi stěnami se vzpomínkami na minulost, které tvořily zároveň onu přítomnost. Ta slova si pamatoval dodnes.
… Bohužel, pane Smutný, ale nádor u vaší ženy se rozšířil velmi rychle. Rakovinové buňky se dostaly do krevního oběhu a s jeho pomocí se rozšířily dál. Napadly lymfatické uzliny, játra i plíce. Obáváme se, že na operaci je pozdě. Naopak, ještě by to zhoršila. Poskytneme vaší ženě maximální péči, jakou pro ni můžeme zajistit...
Nerozpomenul se na nehodu, která by ho během manželství poslala do nemocnice. A to mu paměť sloužila dobře. Snad díky manželce ho nic vážného nepotkalo. Občas si dělala starosti víc, než bylo zapotřebí. On ji pokaždém odchodu z domu utěšil, že se nemůže nic stát. Políbil ji na čelo a pohladil po rameni. Tak to dělal téměř pravidelně. Teprve až teď si uvědomil, že se vlastně nikdy pořádně nestaral o její zdraví. Vždy mu připadala čilá a plná života. Žádná známka po bolestech. Tak proč?
Šlo o lidskou pohodlnost? Uvažoval. Nač si dělat obavy, když se nic neděje. V tomhle se oba rozcházeli. Teprve teď si uvědomil, že ve svém životě přehlížel jednu velkou vlastní chybu.
Dveře do pokoje se otevřely a vstoupila mladá sestřička. Pozdravila: „Dobrý den, pane Smutný. Koukám, už jste vzhůru. Cítíte se lépe?“
Mlčky přikývnul. Usoudil, že kdyby lež kvetla, byl by obrostlý samým květem. Necítil se dobře. Od mala nesnášel nemocnice. Jen jednou a přeci. Už jako malý kluk se ocitl v podobně bílém pokoji, kde ho obskakovaly sestry. Tenkrát tím důvodem byl katar. Dnes to je otřes mozku. Tedy už ne. V tomhle směru se cítil lépe. Jenomže vzpomínky ho tísnily víc, než kdy jindy. Vzduch v pokoji se pro něj stával hůře dýchatelným. Potřeboval čerstvý kyslík. Než stačil cokoliv vyslovit, sestra jako kdyby mu četla myšlenky a okno do místnosti otevřela. „Celou tu silnou bouřku jste zaspal. Ale teď už je venku krásně.“ Z plných plic se nadechla pročištěného vzduchu. „Jestli chcete, klidně jděte ven. Ale buďte opatrný.“
Zhruba po půl hodině se odebral ven. Bouřka musela mít opravdu velkou sílu, neboť stromy poblíž nemocnice nápor větru nevydržely. A přitom ty stromy neměly žádný slabý kmen. Posadil se na jednu z laviček naproti prosklené budově, kam evidentně chodili studenti. Ano, viděl je tam sedět a něco si zapisovali. Na ostatních lavičkách vždy někdo seděl. Ať už sám nebo společně s někým.
Z dálky k němu dolehla známá melodie. Zaposlouchal se. Zrak přitom neodlepil od prosklené budovy plné mladých posluchačů. Vysokoškoláci, mladí medikové, napadlo ho. Zvenčí vypadal celý tento prostor Fakultní nemocnice v Hradci Králové skvěle. Ale za zdmi se děly jiné věci. Asi jako v našem těle. Nic skvělého.
Kolem se procházel muž v bílém oblečení. V rukou držel noviny. Střídavě nahlížel do nich a na pana Smutného. Nakonec se odhodlal přisednout. Nově přisedící byl o něco starší. Na očích nasazené brýle, bílé vousy a delší prošedivělé vlasy sčesané dozadu.
„Sedíte tu tak sám, až mi to přijde smutné,“ začal neznámý. Podal Smutnému ruku. „Jmenuji se Alojz, ale klidně mi říkejte Lojza.“
„Smutný,“ odpověděl tiše. Jestli existovala situace, v níž byl Smutný plný očekávání, pak nastala teď.
Alojz si zaraženě změřil přisedícího. „Neděláte si srandu?“
Zavrtěl hlavou. Vlastně to Alojz vystihl přesně. Bylo to smutné. To jeho sezení. Vzpomínání na to, co se nedá vrátit. Poslední roky jeho života byly smutné. Možná víc, než to. Kam se poděla radost? Kdy naposled s někým prohodil pár významných vět. Od toho incidentu se zavražděnou ženou ve vlastním bytě se s nikým nestýkal. Osamělý život smutného muže. Ale proč? Čeho se bál? Strach z toho, že se někomu v jeho blízkosti může něco přihodit?
„Pardon, nechtěl jsem vás urazit,“ přerušil Alojz Smutného monolog.
„To nic.“ Zlehka se usmál. Nastalo ticho. Smutného začaly přepadávat myšlenky, jak právě na Alojze asi působí. Mohlo se zdát, že nemá zájem vést žádnou debatu. Jak dlouho to v sobě bude ještě dusit?
Alojz si všimnul prstenu. „Asi tu čekáte na ženu. Má vás přijít navštívit. Omlouvám se.“ Najednou chtěl odejít.
„Počkejte.“ Kéžby tomu tak bylo, zasteskl si. Představil si, jak vedle něj sedí žena. Zavřel oči. Příjemný teplý letní vzduch. Vzdáleně známá melodie. Všechno se mu to zpětně vracelo.
Sedí vedle ní u rozdělaného táboráku. Někdo další hraje na kytaru tu melodii. Lehký vánek se jí přátelsky přehrabuje v zrzavých dlouhých vlasech. Ukazuje jí, jak se vhozený placatý kámen odráží od hladiny rybníka. Smějí se. Vše je jiné. Před ním se rozkládá nepoznaný svět.
Do očí se mu nahrnuly slzy.
„Ne vážně. Měl bych jít,“ namítal Alojz.
„Nikam nemusíte chodit. Prosím, zůstaňte.“ Se vší silou se slzy snažil vtáhnout zpět. „Před třemi lety mi tu manželka zemřela. Na rakovinu tlustého střeva...“
Alojz zaposlouchaný do té zprávy dosedl zaraženě na lavičku. „Ach, tak to se moc omlouvám. Nevěděl jsem, že... Moc mě to mrzí.“
Smutný kroutil hlavou. „To jste nemohl přece tušit. Ten prsten nesundám nikdy. Když ho nosím, vím, že jsem zavázán osobě, kterou jsem nikdy nepřestal milovat.“ Ikdyž se svět mění, já se nikdy své půdy pod nohama nevzdám. Dodal si pro sebe.
„To je od vás milé,“ řekl muž a zadíval se do dálky. „Občas se v životě přihodí něco, co nechceme a pak toho strašně dlouho litujeme. Víte, já jsem se před pár týdny rozvedl. Celé tři roky žijete v přesvědčení, že milujete tu pravou osobu. Nechcete si připustit, že ona by vás mohla podvést. Trápí te se pro takovou myšlenku. Když doopravdy zjistíte, co je ta žena zač, spadne z vás jistá úleva, ale zároveň se ptáte sami sebe, kam jste se během těch tří let dostal. Vy jste se ženou vedli spokojený život, že?“
Odpověděl pouze ano, protože ho nic jiného nenapadlo. Sám sebe se v duchu ptal, jak souvisí jeho příjmení s okolnostmi, které mu do života připravil samotný život. Změnilo by se něco, kdyby se jmenoval Šťastný?
Po rozhovoru ho naplňoval zčásti dobrý pocit. Zároveň se mu stýskalo. Jakmile otevřel dveře do pokoje, obklíčil ho smutek. Jako by se o jeho dlaň otřela čísi jiná. Jiná a přesto jemu tak blízká. Dlaň, kterou na začátku svíral s obavami, aby mu nikdy nezamávala sbohem. Dlaň tak jemná, jak samotná její duše. Když ho pohladila po tváři, ihned věděl, že jiná to s takovým citem nikdy neudělá. Jediná dlaň, kterou svíral do posledních chvil, než se stala nehybnou a neodpovídala na žalostné výkřiky drající se zevnitř. V tu chvíli, kdy se na obrazovce objevila vodorovná čára a místností se ozval tón, štěstí se mu rozpadlo v rukách a zůstaly pouhé krvavé cáry na duši.
Když šel zavřít otevřené okno, spatřil po obloze plout nadýchané, lehce do červena zabarvené mraky.
Nebe začalo krvácet...
6 názorů
blacksabbath
07. 07. 2014já nejsem kritik.......mě to vzalo........moc.................
Aha. Už asi začínám tušit. V tom případě musím přiznat, že tak jsem to chtěl. Mělo to působit tak, že čtenář se dozví později, kdo pan Smutný ve skutečnosti je. Já vím, není to napsaný dobře, aby to tam vyznělo. Hlavně ten úvod... těžko vysvětlující. Taky jsem mohl do prologu napsat, že jde o jakýsi výsek z něčeho, co jsem tu před několika měsíci psal o panu Smutném. Ale možná jsem si vzal až moc velké sousto. Děkuju za reakce.
Ta nerozhodnost je všudypřítomná. Je to svým způsobem součást slohu tohoto textu od nejdrobnějších slov až po celkové vyznění. Ostatní tvoje texty neznám, tak nevím. Ale tady se nerozhodnost nachází od počátku už v tomhle: "toho dne", a v tomto: "muž středního věku", později přechází do celých vět jako tady: "Mohl by si s ním co říct?" a vrcholí určitou nerozhodností v syžetu. Nutno dodat, že netvrdím, že nerozhodnost sama o sobě je špatná věc, může to být záměr, který text naplní. Nicméně pokud by to byl záměr, tak by to byl těžký úkol.
Jinak dodám, že nepovažuji za chybu ani to, že sem vložíš čerstvý text. Od toho to tady víceméně je. Samozřejmě ale záleží na tobě, jakou očekáváš reakci. Jestli jsi schopen s textem počkat a jak říkáš, revidovat ho po určité době, tak to udělej. Povídka bude určitě minimálně o řád lepší. Většinu korektur jsi schopen udělat sám jen za pomoci časového odstupu. Dělá to tak ostatně většina autorů.
Děkuju oběma za reakci na tento text.
to StvN: Několik lidí mi řeklo, že napsané texty se dobře rozjíždí, ale potom, jako kdyby ztratily šmrnc. Teď, když si text po sobě čtu, uznávám, že musím souhlasit. Teď mi přijde, že ta nerozhodnost začíná právě od té pasáže: Zhruba po půl hodině se odebral ven. Je to to, co jsi myslel? Asi bych sem ty texty neměl házet hned po napsání. Vrátit se k nim po určité době a přečíst si to z pohledu čtenáře. Pokusím se to nějakým způsobem přepsat.
to Lakrov: Ten záměr v tom byl, jen mě štve, že to působí tak těžkopádně. Jak napsal StvN, je v tom hodně věcí, které se dají vyškrtnout. Přiznávám, že se jedná o prožitou událost, kvůli které se za tvůj komentář zlobit nebudu. Proč taky. Vždyť to, co píšeš ty nebo StvN je pravda.
Dočteno. Text působí poněkud zdlouhavým, téžkopádným dojmem, což je ale možná záměr, napomáhající vytvoření atmosféry. Co mi ovšem zůstává skryto, je záměr, ústřední myšlenka téhle povídky. Předpokládám, že snaha o "vypsání se" z něčeho prožitého, to není, a v připadě, že ano, se omlouvám za necitlivý komentář.
Dlouho jsem nechápal, co chceš vlastně říct. Asi tak do půlky. A to je špatně. Je to krátká povídka a polovina by se dala klidně vyškrtnout. Tvůj způsob navození atmosféry je takový, že máš celkem dobrý start, pomalý a pozvolný, to je fajn, ale neumíš ho rozvinout, takže se ti stalo, že polovinu povídky ladíš atmosféru. Stáváš se nerozhodným a ta nerozhodnost je strašně vidět. Čtenář ale nechce číst text od nerozhodného autora, čtenář naopak potřebuje pevnou ruku, musí vidět, že to má autor pod kontrolou.
Musíš se rychleji dostat k jádru věci. Všechny ty dostavce, které vedou k rozhodnutí, že "Zrhuba po půl hodině se odevral ven" bych navrhoval zakrátit do jednoho. Čtenáři to bohatě stačí. Napiš jen to, co je opravdu důležité.