Blues o modré a bílé

 

 

Sedím na posteli a vymačkávám známé číslo. Venku je léto, teplo a já se klepu jako za polárním kruhem.

„Haló?“

„Jasu, Maria. Máš chvilku času?“

Slyším cinkot sklenic a hlučný hovor. Taverna je určitě plná, jak pokaždé touhle dobou.

„Pro tebe vždycky, Jani. Co se děje?“

„No…dejme tomu, že jsem kousek od tebe měla ne právě příjemný rozhovor se dvěma nejlepšími přáteli člověka.“

Snažím se nasadit co nejlehčí tón, ale Maria umí číst mezi řádky.

„Chceš říct, že tě přepadli psi? Jsi celá?“

„Jo, vlastně jenom jeden, ten druhej se držel dál. Stačila jsem nastavit batoh, ta bestie se do něj zakousla a asi mě to zachránilo, začal se dobejvat dovnitř, měla jsem tam nějaký jídlo, tak se mi povedlo zdrhnout…hele, nevíš, komu patří?“

„Jak vypadali?“

„Ten větší byl hnědej, takový menší vyžraný tele, hlavu měl jak vlčák. Druhýho si moc nepamatuju, vím jenom, že byl celej světlej, nějakej kříženec, něco jako bígl nebo tak nějak.“

Maria se na chvíli odmlčí.

„Moment,“ říká.

I přes zakryté sluchátlo slyším, jak někoho razantně usazuje.

„Myslím, že jsem je tu už viděla,“ odpovídá po chvíli nevzrušeně. „Občas šmejdí kolem popelnic a jednou mi málem vběhli pod kola. Jsou to pěkný mrchy, podle mě nikomu nepatřej. Ale doteď si na nikoho netroufli, seš první.“

„Děkuju, o takovej primát nestojím,“ zavrčím. „To je dost blbý, asi bysme měli zavolat policajtům, aby je chytli nebo zastřelili. Zítra tamtudy jedu se skupinou na Acheron, jsou tam i děcka, nerada bych, aby po někom vystartovali.“

Slyším, jak se ironicky směje. „Policajtům? To myslíš vážně?“

„Jo a víš, co je sranda? Když se se mnou ta potvora rvala, jel kolem Stavros, s manželkou, slyšela jsem, jak na něj volá, aby zastavil a pomoh mi. Víš co udělal? Vytáhl okýnko a dupnul na plyn.“

„A co jsi čekala jinýho,“ odpovídá. „Víš co, jdi klidně spát, já už se o to postarám, něco vymyslím. Kalinýchta.“

Klidně, to je pěkná blbost. Ale padám na hubu a nemám sílu odporovat.

„Tak jo, dobrou…“

 

 

Mám pocit, že spím několik minut, když se ozve telefon. Je půl třetí. Kterej blázen…

„Ahoj Maria, co se stalo?“

„Ahoj, moc se ti omlouvám, že tě budím. Našla jsem tvůj batoh, je na odpis, budeš si muset koupit novej. Ale kvůli tomu nevolám. Chtěla jsem ti říct, že zejtra můžeš s turistama přijet, problém je vyřešenej,“

Chvíli trvá, než mi dojde, o čem mluví. „Vyřešenej? Jak vyřešenej?“

„No…zabila jsem je.“

„Cože? Jak zabila? Copak ty máš nějakou zbraň?“

Slyším její dech.

„Nožem,“ říká.

V duchu tiše zaúpím. Holka, ty seš šílená…

„Asi si myslíš, že jsem šílenec, viď?“ odtuší, jako by četla moje myšlenky. „Možná máš pravdu. Tak ahoj zítra.“

Zavěsí.

 

 

„Čau Pepo, to už jste zpátky? Jak bylo na výletě?“

„Skvěle, škoda, že jsi nejel taky. Jo a vzpomínáš si, jak nám převčírem vyprávěla průvodkyně, jak ji tu před čtyřmi roky napadli ti psi?“

„Jasně, proč?“

„Představ si, viděl jsem tu ženskou, co je odkráglovala. Vůbec bys to do ní neřek. Menší, hubená blondýna, docela příjemná. Ale nechtěl bych bejt jejím nepřítelem. Ona ti má takovej divnej lesk v očích…“