Říkej mi Barone

Ahoj. Tohle je zatím první část povídky, na které jsem se trochu zasekl, tak budu rád za každou konstruktivní kritiku.

           „Nefunguje to,“ zařval a hodil skleněnou baňkou s roztokem. Ta se rozbila o stěnu a všechna tekutina se rozstříkla kolem. „Další krysa je mrtvá, proč to, kurva, nejde?“ Vztek doktora Burela byl bezmezný. Tolik této sloučenině věřil, ale krysa, na které látku vyzkoušel, zemřela po třech letech úplně stejně jako ostatní krysy. Vždyť měla žít věčně a teď si klidně zhebne? Proč to nefungovalo? Možná by to chtělo ještě více proteinů.

            Doktor Isidor Burel byl zoufalý. Tolik let se snažil přijít na látku, která by způsobila neustálé obnovování buněk a tím nesmrtelnost. Ale nedařilo se mu a on byl stále starší a starší. Ve chvíli, kdy objevil první bílé vlasy, začal panikařit a své úsilí zdvojnásobil. Přesto stále nenašel, co hledal.

            Pomalu si začínal uvědomovat, že vědeckou cestou svého cíle nedosáhne. Rozhodl se hledat jinde. Zkoumal spisy alchymistů, mágů i mystiků a jednoho dne objevil přesně to, co potřeboval v knihách zabývajících se Vúdú. Nemohl uvěřit, že to měl celou dobu přímo před sebou.

            Byla dubnová noc roku 1951 v New Orleans, když se doktor Burel vydal na to správné místo. Došel za město, našel křižovatku cest, co nejdále od lidí. Z brašny vytáhl černou a červenou svíci, sklenici, rum a doutník. Umístil propriety na zem a začal rituál. Když skončil, stál před ním muž. Byl to mohutný černoch s cylindrem na hlavě a tmavými brýlemi na očích. Na sobě měl černý frak a v ruce vycházkovou hůl zakončenou lebkou. Beze slova se napil rumu, vzal doutník, zapálil a s rozkošnickým výrazem potáhl.

„To by ušlo,“ řekl muž, „co po mně chceš?“

„Já nechci umřít,“ řekl doktor Burel.

„ A co já s tím?“ odvětil černoch.

„Máš na starosti záležitosti smrti, můžeš mi pomoci, Samedhi.“

„ Jsem Baron Samedhi a to tykání si odpusť,“ řekl Baron Samedhi, „ale ano, smrt je mojí doménou, jenže ty jsi živý.“

„Copak se nemůžeme nějak dohodnout?“ zeptal se doktor Burel. Baron Samedhi se zlověstně usmál a řekl, „když o to tak stojíš, tak můžeme. Nemůžu ti slíbit, že nikdy neumřeš, ale vím, jak to odložit až do konce dnů tohoto světa. Pak už se tomu nevyhneš a budeš patřit mně.“ „Tak tedy do toho,“ prohlásil doktor.

„Nebuď tak hr. Ještě nevíš všechno. Jednou za rok budu chtít život někoho jiného, život, který určím já.“

„Beru to,“ řekl doktor Burel bez přemýšlení.

„Ani jsi nezaváhal,“ řekl na to Baron Samedhi, „ale vlastně, co jiného bych od tebe mohl čekat. Řekni, proč tolik nechceš zemřít? A nelži, vidím do tebe.“

„Mám strach,“ odpověděl doktor Burel.

Baron Samedhi se hlasitě zasmál, „ jestli jsem si to nemyslel. Na tvém místě bych se taky bál, Isidore. Nebo mám radši říkat Hansi? Kdeže jsi to byl? V Sobibóru nebo Treblince?“

„Ani jedno, byl jsem v Neuengamme.“

„Kolik životů jsi asi tak zmařil svými pokusy? Ani nevíš. Ale dost řečí, můj doutník je již dokouřený. Takhle zní dohoda: dám ti nesmrtelnost, ty mi za to každý rok dáš život člověka, kterého ti určím, “ řekl Baron Samedhi a natáhl ruku.

„ Platí,“ odpověděl doktor Burel a stiskl baronovu ruku.

„Teď jsi můj,“ prohlásil Baron a zmizel.

            Když se doktor Burel vrátil do svého bytu, našel na pracovním stole dopis. Otevřel ho a četl: Marie Annais, 31. Ulice, 23. Chci její duši do týdne. Až ji uvidíš, tak ji poznáš, o to se postarám. A neboj, i kdybys ji zabil na ulici za bílého dne, tak tě nechytí. P. S. Abych ukázal dobrou vůli, budeš nejen nesmrtelný, ale i bohatý. Tak si pořádně užívej. Baron Samedhi.

            Konečně jsem dosáhl svého cíle, pomyslel si doktor Burel.

 

---