Satanismus včera a dnes

Huysmansův satanismus, respektive uctívání satana, které ve své knize popisuje, je unikátní. Najít něco takového dnes, v době, kdy i od pulpitů - kazatelny se totiž zrušily, nebo nechaly červotočům, jen zřídka zaslechneme slovo „Ďábel“, neřkuli satan, jsou obřady popisovaném dekadentem něčím fascinujícím.

Ne, skutečně si nemyslím, že by dnes už neprobíhalo uctívání ďábla a odpadlí kněží nesloužili černé mše, nepraktikovali „božskou sodomii“ způsobem, jaký popisuje. Rozdíl je však v tom, že dnes takový kněz nestojí často mimo hlavní proud, ale doslova se v něm rochní. Znesvěcování hostií je tak snadné, když ani ústa nemusím otevřít, abych dostal Nejsvětějšího na svou ruku a poté si s ním mohl dělat to, co jen zvrácená mysl žádá. Jako by hlavní proud v Církvi vyšel všem těmto mágům, čarodějům a satanistům vstříc tak, jak to jen lze. Informace o satanských obřadech v samotném Vatikánu - po více než sto letech od vydání Huysmansova „Tam dole“, pak už nevyznívají tolik absurdně a směšně. Naopak. Ukazují se být pravděpodobnou realitou. Někdo snad ještě váhá, zda žijeme v posledních časech?

Satanismus měl a stále má své kouzlo. Přináší mystérium, tajemné obřady, kněze a oběti, nesrozumitelnou řeč. Hlavní proud Církve, postižený morem modernismu, nemůže něčemu takového konkurovat. Se svým vulgárním, ukřičeným a sluníčkovým kastrátstvím, absencí pravých mužů a exorcistů v sutanách už není nepřítelem, jemuž je třeba se vysmát do obličeje. Je karikaturou dávné a odvěké Nevěsty, jež se vzdala všeho toho, co na ní bylo přitažlivé a zajímavé. Konvertoval by dnes dekadent? Jen těžko.

A přitom člověk právě po mystériu, tajemnu a šeru chrámů touží víc, než po čemkoliv jiném. V době elektronických hraček, bezuzdností a zvráceností chce něco, do čeho může pronikat, do čeho se nořit a celý život poznávat, aniž by se dobral konce. Koho napadlo, že to snad může být jinak? Není rozdílu mezi středověkým prosťáčkem a dnešním konzumentem sójových buřtů. Duše člověka se nemění.

Kdo je dnes tím nepřítele, na něhož se může katolík zaměřit, kde jsou ti odpadlí kněží, kteří mísí krev myšek krmených hostiemi s popelem zabitých dětí? Možná se svou službou ďáblu nechlubí tak otevřeně, jako jejich dřívější souputníci, ale o to jsou nebezpečnější. Jejich skutky totiž hovoří jasně, komu slouží. Neposílá inkuby a sukkuby s jedem, otravují rovnou celé duše ve svých relativistických kázáních, svatokrádežných mších s vylhanými Kristovými slovy, rouháním Nejsvětější Panně.

Kam se však má člověk utéci, chce-li vést boj s mocnostmi temna? Kde najde podobně smýšlející, kterým nevadí, že jsou většinou považováni za psychicky nemocné? Jsou ještě huysmansové?