Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVíla
Autor
buchtička
Víla
Vojta Buchta
Tančila mezi třepetajícími se křídly, jen zlehka se dotýkala hladiny, aby nepřevrhla některou ze zlatých loděk, které mezi vlnky pouštělo slunce. Ukazovala ptákům, kde pít, odháněla je z nebezpečných míst a chránila je proti nástrahám lovců. Byla krásná. Měsíc si schovával do jejích tmavých vlasů své drahokamy, když svítil na zem. Její tělo bylo upředeno z jarních kvítků. A když jste se podívali do jejích modrých očí, ztratili jste se v kouzelných krajinách, kde bloudila její veliká duše
, pro kterou byl tenhle svět příliš prázdný a tak sedávala na skále a utíkala do svých snů.* * *
Chodil jinam než ostatní lovci, vyhýbal se obvyklým lovištím, procházel krajinou a poslouchal jak spolu ptáci rozml
ouvají... Znal ptáky velmi dobře a tak se nikdy domů nevracel s prázdnou.* * *
Všimla si ho teprve až pod ním zapraskala větvička. Byl to člověk a před lidmi se musí skrývat, i když nevěděla proč, ale nechtělo se jí utíkat.
Uviděl ji jak sedí na velikém kameni a bloudí očima po hladině. Už
párkrát vílu zahlédl, ale hned zmizely, tahle jako by ani nevnímala. Ale pak šlápl na větvičku a víla ho zpozorovala. Maličko zaváhala a zmizela mezi stromy.* * *
Jednou se mu do oka chytil opravdu krásný pták. Peří mu hrálo duhovými barvami a lesklo se jak kov. Jenže v okamžiku, když mu chtěl zakroutit krkem se mu zatmělo před očima
...Probudil se v kleci ve velkém sálu a všude kolem stálo obrovské množství ptáků všech velikostí a barev a uprostřed, přímo proti němu seděl obrovský orel, krásnějšího a vznešenějšího nikdy neviděl.
\"Chtěl si zabít jednoho z mých dvořanů. Za to budeš bloudit v ptačí podobě tak dlouho
, dokud nepocítíš jak chutná smrt.\"Pokoušel se křičet, ale nevydal ani hlásku. Zmítal sebou v té kleci, která měla být to poslední co drží lidskýma rukama, ale odpovědí mu byly jen ledové pohledy tisíců ptačích očí. Omdlel.
* * *
Nenávist není jen mezi lidmi - její jedovaté úponky už obrůstají i svět víl. Možná proto, že jejich krása, byla jen stínem krásy její. Možná proto, že když tančily, byl to jen stín jejího tance. A tak jednou, když větve nenávisti prorostly až do jejich srdcí...
Seděla na kameni a poplašeně se rozhlížela. Snažila se utéct, schovat se mezi stromy, ale odpovědí jí byly jen nevraživé pohledy jejich očí.
\"Zůstaň si na tom kameni navěky. Až se stane tvou součástí, kterou, když opustíš, zemřeš ve strašných bolestech.\"
\"Kletba ti zmizí leda tak, až ti někdo poděkuje a kdo by to tak dělal? Tak možná ptáci, ale ti mluvit neumí.\"
* * *
Zoufalý boj o trošku v
zduchu. Čím víc se snažil vykroutit tím víc se mu oko stahovalo kolem krku. Před očima podlitýma krví se mu pomalu rozplýval svět, jakoby někdo zamíchal prstem ve vodě, ve které se odráží jeho obraz.* * *
Nevěděla proč za tu dobu, co tu byla připoutána, musela přihlížet smrti mnoha ptáků, ale tenhle ne, tenhle nesměl zemřít. Sebrala všechnu sílu co jí zbývala a postavila se. Bolestí se jí podlomila kolena, ale zatnula zuby a doběhla ke zmítajícímu se ptáčkovi. Jemně mu zdělala oko...
\"Děkuji t
i.\"* * *