Voňavá

Všiml jsem si jich už ráno ve vlaku. Ta mladší je ošklivější. Z otravného pištění malého, zrzavého kluka vím, že je to jeho máma. Urousané vlasy, světlá pleť, která dosvědčuje, že syn je po ní, i když ona má vlasy nepřirozeně černé, obarvené. Starší z žen rozhodně vypadá lépe, než její dcera, která během jízdy několikrát navštíví s klukem WC. Když vystupuji, vidím ještě, jak zrzounek běží opačným směrem, než je východ z nástupiště. Zdá se, že má naspěch.

Stojím na nádraží a čekám na vlak zpět. Jsou tu také. Prošli kolem mne a míří na konec nástupiště, tam kde se u plotu krčí pár kopretin, které mají listy popálené od psí moči. Kluk je už unavený, ale stejně pusu nezavře. Šance uniknout jejich společnosti je mizivá. Na této trati jezdí jen jeden vagon motoráku. Teď si zapalují a kluk sedí na bobku před nimi. Ještě mu naklepou popel do vlasů.

Sedím ve vlaku. Samozřejmě, že ty dvě se usadily na čtyřce přes uličku. Obě jsou cítit potem, kouřem a 

Ta starší se ošívá, rozhlíží, natahuje nosem: „Cejtíš ten smrad,“ ptá se své ošklivé dcery. Ta začuchá svým špičatým nosem, který připomíná krysí čumáček: „Fuj, tady se někdo po.....“ Souhlasně přikyvuje. Pak rychle chytne kluka a přitáhne ho k sobě: „Pepíno!?“ Otočí ho zády a prohlíží šortky. Nic.

Smrad se line přes uličku i ke mně. V tom ta starší zvedne kabelu, kterou má vedle sebe na sedadle. Vypadá jako cvok, když se vzápětí začne smát jako blázen: „Já, já ji položila - jak jsme kouřily ha ha ha… já ji položila tam jak Pepíno ráno.....já se poseru!“