Samá práce a nic než práce

Jaké to je přivodit si pracovní úraz v práci? Zakopnout, narazit si nohu, udeřit se hlavou o hranu stolu…

Upadnout do bezvědomí a tiše v práci zemřít. Vidím úplně živě, skrze svou levitující duši, své mrtvé tělo. Přivolaný nadřízený je k neutěšení. Mohutné slzy mu kanou po tryznou zmučeném obličeji. Hlavou bušící do zdi nemůže unést takovou ztrátu. Kolegové si berou nejen mé osobní věci, ale i den volna, aby svůj zármutek a stesk utopili ve sklence lihu.

Za epitaf poslouží: „Zemřel tam, kde to nejvíce miloval – V PRÁCI!“. Celé oddělení se složí na krásnou mramorovou desku, kterou slavnostně připevní na budovu. Slavnostně ji odhalí v prvním výročí mého skonu. Ale to předbíhám.

Mé prázdné tělo bude převezeno na hřbitov na lafetě děla, tažené šesti páry bílých koní. Smuteční projevy pronese starosta, ředitel, bývalá manželka a stávající partnerka. Nikdo nebude klidný z takové ztráty.

Zemřel poslední prokazatelně pracující člověk v České republice.

Potok slz a nářků se spojí v jeden mohutný proud, který rozesmutní celou naši republiku. Noviny vyjdou se zpožděním a černým páskem na titulní straně. HDP poklesne aspoň o procento.

Nic se mi nestalo a sedím pevně na své židli z měkkého plastu. Musím si nechat zajít chuť k úrazu a jdu si po perném dopoledni vychutnat zasloužený oběd…