Dobří lidé (se) prý vlezou všude

Zjeví se téměř kdekoliv a většinou ve chvíli, kdy na něj či na ni není nálada. V autobuse, ve vlaku, v čekárně, ve frontě... Tam všude mají někteří potřebu povědět cizím lidem o banálních i nejniternějších problémech ze svého života. Ke smůle jejich i „poslouchajícího“ většinou bez jakéhokoliv zájmu.

Ta situace, kdy je slovní převaha brutálně přehoupnutá na jednu stranu, vypadá asi takto.

Kupé osobního vlaku, letní odpoledne, pohled zapřený do krajiny a ve dveřích zvědavá hlava...

„Dobréééj, mohu? Hodnéééj. To je hrozné. Už jsem myslela, že si nesednu. Vy jste si sedl dobře? Máte kliku, že? Jste asi nastupoval už dřív, co? No jo, já až teď. Jsem si vždycky myslela, že v létě jezdí málo lidí. Že se jim nechce lepit zadek tady na ty upocené sedadla. Ale oni to tady čistí, to si zase nemyslete. Tuhle jsem seděla zrovna jako vy, přišla taková sympatická ženská, no čtyřicet, možná padesát roků, tři zuby pryč, gumové rukavice a povídá: Paní, dovolíte, prosím? Říkám si, co si to baba dovoluje, že jo. No, trvalo asi patnáct minut, než jsme si vysvětlily, o co jako jde. Já se totiž hned tak s někým do kontaktu nedám. Když jsem to udělala naposledy, bylo z toho dítě a pár šušňů z alimentů jako odškodné za způsobené škody.“

Následuje hurónský smích prozrazující zálibu v borovičce a krátkých bez filtru.

„No... Ehm. Nakonec vyšlo najevo, že ta ženská chce jen vyprázdnit tady ten malý košík, co je pod sklápěcím stolkem. Divila jsem se, že to neřekla rovnou. Člověk by neměl chodit okolo horké kaše a říct rovnou co chce, že jo. Teď mě napadá, nemáte žvárko? Cíčko? Cigaretku? Ne? Nekouříte, co? No jo, mladý člověk. Dobře děláte. A co vlastně děláte jinak? Ne, nic neříkejte. Někde ve kšeftě? Nebo v restauraci? Taky ne? Počkejte... Neznám vás z televize? Jak tam byli zavření v tom baráku a natáčeli je, když tlačili na wécku? Já na to teda nehleděla, ale byla to prča. Taky mě jednou natáčeli. Zastavili mě z televize, že jsou prej z nějakého pořadu, kde se ptají lidí na různé otázky. Říkám, tak to vybalte, slečinko, nemám moc času. A ona, že jestli vím, jak dopadl Stalin u Bílé hory? No copak já vím? Já byla na horách naposledy v sedmičce kdesi v Beskydech. Pěkná redaktorka, pane, ta by se k vám hodila. Jste ženatý? Ještě ne, co? Máte recht, nikam se nežeňte. Já mám dvaapadesát a taky čekám. Hlavně na důchod. Už aby to bylo. Člověk by se neměl předřít. Zase si ale nemyslete, já za to umím vzít. Občas takhle někde vypomůžu, podržím a tak dále. Nejsem líná. Vy toho moc nenamluvíte, co? Jo, vy máte celou dobu sluchátka? Tak to poslouchejte dál, nebudu rušit, to zase ne. Projdu se tady v uličce...

Vzápětí rozrazí dveře vedlejšího kupé.

„Dobréééj, jejda, vás tady je. Ale jedno místečko máte, že jo? Hodníííí. Dobří lidé se vlezou všude. Se divím, že jezdí tolik lidí. To jednou...“