Jak jsem výchovně působil.

Tenkrát bylo mému synovi Tomášovi a jeho kamarádovi Péťovi asi deset roků a mladšímu Ládikovi osm. Byli jsme spolu na koupališti. Malý Láďa, byl sice jenom u kraje a měl kruh pro neplavce, ale stalo se to, že mu kruh sjel na nohy a on zůstal s hlavou pod vodou. Nic vážného se nestalo. Jenom si trošku loknul, odkašlal a dobrý. Já, jako odpovědný a správně výchovně působící otec, jsem všechny tři zavolal a začal dělat "školení" o tom, jak je voda zrádná a nebezpečná, jaký to dokáže být hrozný živel, probrali jsme vodní víry, že může člověk dostat křeč a všechno co mně napadlo , prostě že je potřeba mít před vodou respekt. Do to se přidal malý Péťa. "No, já jsem slyšel, že malý děcko spadlo do boileru, začalo se topit a volalo o pomoc. Na štěstí jeho maminka pustila v kuchyni teplou vodu a uslyšela ho z kohoutku. Díky tomu dítě zachránili". "To byla klika, že pustila teplou". Dodal jsem, a už jsem se neudržel a začal se smát na plné kolo. Tím veškerá důležitost a snaha o výchovné působení mého "školení" ztratila vážnost a byla k ničemu.