Hold Tereze Bezkolonkové

Taková povídka

Tereza Kolonková byla milou a slušnou dívkou. Říkalo se o ní, že to má v hlavě srovnané. Měla spoustu zájmů, ráda četla a milovala svojí práci.
Tereza byla také citlivou a tak brzo zjistila, že jí kolonky píchají svými rohy do úsměvu. A když se jednoho dne dívala do zrcadla na svůj popíchaný úsměv, rozhodla se kolonky zrušit.
Druhý den se cítila skvěle a tak šla do práce za panem ředitelem a za svými kolegy, podala si se všemi ruku, mile se při tom usmívala a řekla „Dobrý den, jmenuji se Tereza Bezkolonková a jsem vaší novou spolupracovnicí“. Všichni se na ní dlouze zadívali a rozpačitě se usmívali.
Potom usedla za svůj krásný, čistý a velmi úhledně poskládaný stůl a chystala se zřejmě pracovat. Usmívala se a prohlížela všechny, včera tak pečlivě poskládané papíry, obracela je a pročítala. Pokládala je pak halabala na stůl a brala jiné. Svou činnost s každým dalším papírem zrychlovala a při tom se jí pomalu ztrácel úsměv, až se nakonec samou starostí zamračila. Zdálo se, že něco poslouchá a v tu chvíli jí obličej prozářil opět onen milý úsměv.
Stůl i papíry na něm nechala být a zadívala se do svého tak pečlivě vedeného kalendáře. „Už je v pořádku,“ mysleli si ostatní, „teď jde jako každý den ke kartotéce, aby nadepsala adresy klientům.“ Ale co to, Tereza se zarazila a úplně zmateně hleděla na jindy tak pro ní milou kartotéku. Pak začala na přeskáčku vytahovat jednotlivé šuplíčky a listovala jimi úplně na zdař bůh. „Chová se dnes ale divně,“ říkali si spolupracovníci. „A jak jí to trvá!“ říkali si dále. „A jak se to na nás dívá.“ Byli z toho prostě celí pryč.
Ale to už Tereza měla svoje adresy a s opětovným úsměvem šla k počítači. Nechápavě se na něj dívala a pak poprosila svou dlouholetou kamarádku Janu o to, aby ji naučila zacházet s tímto programem. „No to už je úplný vrchol!“ říkali si už úplně všichni a zavolali dokonce pana ředitele.
Chudák Jana se dala do vysvětlování, snášela útrpné pohledy všech kolegů a ředitele a myslela si asi něco o hloupé legraci. Když byla asi tak v půlce výkladu, Tereza najednou jaksi strnula a rozhlédla se. Postupně si prohlédla všechny okolo stojící, jako by je viděla poprvé v životě a začala se strašně smát. Všichni strnuli a čekali na první reakci. Vzchopil se pan ředitel, jak se na něj slušelo a patřilo a šel k telefonu zavolat lékaře. Tereza se stále vesele smála a ostatní si říkali: „už je to úplně jasné, zbláznila se a teď ji odvezou.“
Terezu skutečně odvezl pán v bílém plášti a všem v kanceláři se ulevilo. „To ale bylo, co?“ „No to jsem ještě nezažila.“ „Bůh ví, jak dlouho si jí tam nechají.“ „A takový nepořádek tady nechala...“ „No jo a někdo si za ní bude muset vzít její práci.“ „No ta nám to vyvedla ta Kolonková!“ a tak nějak a dále si všichni vyprávěli.
To už ale Tereza seděla v hlubokém křesle a dávno se nesmála, snad jen pobaveně usmívala a okukovala všechno okolo sebe. „Slečno Terezo, je třeba abychom s kolegou navštívili vaši hlavu“ říkal zrovna pan doktor. „A nebude mě to bolet?“ ptala se Tereza. „Nikoliv slečno, jen tu budete sedět, vzpomínat si a koukat z okna.“ „No tak jo, když myslíte, ale pak mě odvezete zase zpátky do práce, viďte pane doktore,“ připustila Tereza onu návštěvu. „To víte že jo slečno,“ odpověděl pan profesor a chystal si nějaké věci, které by mohl potřebovat.
A zatímco Tereza seděla v křesle, přemýšlela o tom, jaké to asi je být u někoho v hlavě na návštěvě a koukala přitom z okna, pan doktor Chytrý se svým kolegou Pomocným se ocitli přímo v její hlavě.
„Tady to ale vypadá,“ říká doktor Pomocný a ukazuje na zmatek okolo sebe. „Nezdržujte se kolego, rovnou do paměti,“ napomíná doktor Chytrý a už zahýbá za velkou červenou stěnu.
„Tak si to přehrajeme,“ říká pan Pomocný a mačká tlačítko na nějakém přístroji, který je připojen do bílé hmoty před ním. „A jedem....,“ sotva to dořekl, už se před nimi ukazuje obraz.
Obraz to je jen z počátku, pak se najednou dá totiž do pohybu, ale to se už doktor Chytrý soustředěně dívá. Vidí kancelář, v ní spoustu lidí a v popředí slečnu s legračním kupkovitým účesem a blátivou vrstvou make-upu. Legračně to alespoň tenkrát viděla Tereza. Kromě obrazu je slyšet i zvuk. Tedy spíš nějaké podivné hučení, do kterého se ozývá Terezin hlas: „Prosím vás, slečno Jano, mohla by jste mi vysvětlit jak se pracuje s tímto počítačem?“ Slečna Jana se zatváří velmi překvapeně a zároveň zaraženě. Jde blíže k Tereze a její prsty s dlouhými nehty se rozeběhnou po klávesnici a snaží se vysvětlit jak se co dělá. Klapání a slova se ale tak důmyslně mísí, že se hučení mění v houpavý pohyb vln.
V tu chvíli doktor cítí, jak se Tereza zarazila a je zmatená. Její pohled se zdvihá, tedy spíše obraz, a probíhá po kanceláři, ale vidí jen vypoulené, sklovité oči svých spolupracovníků, jak se na ni upírají. Řasy těch očí se krčí někde vzadu a ústa se pohybují... do houpavého zvuku vln se začínají snášet slzy smíchu a Tereza se začíná smát.
„To by stačilo,“ říká doktor Chytrý „popojeďte víc dozadu kolego, protože dál už to známe.“
„Hned to bude,“ říká doktor Pomocný a mačká opět nějaké tlačítko.
„A jedem!“ Obraz se okamžitě mění na Terezino ráno. Je slyšet opět jen slabé hučení, cítit je neuvěřitelný klid a veselost. Tereza se na sebe dívá do zrcadla, vyplazuje jazyk a směje se. „To je ale dneska pěkné ráno, to se mi ale půjde do práce.“ „Do jaké práce? Já už jsem někdy předtím pracovala?“ ptá se sama sebe Tereza. „Asi ne, to se půjdu teprve představit...“ zkouší se přesvědčit, protože se všude kolem prodírá nejistota. „Určitě!“ rezolutně nejistotu nakonec zažene a odvrací se od zrcadla. Jde se převléci, zpívá si přitom a evidentně se těší. Bere si svačinu, klíče a vychází ze dveří.
Při zamykání si říká, „to mám ale dneska takovou lehkou hlavu, určitě se mi dnes bude dařit.“ A pak je v práci a už zdraví své kolegy a ředitele. Má opravdovou radost, že poznává tyto legrační lidičky. „Dobrý den, jmenuji se Tereza Bezkolonková a jsem vaší novou spolupracovnicí“ říká a ti lidičkové se na ní začínají usmívat a Tereza si libuje, že je přijata.
Hned na to usedá za krásný, čistý a velmi úhledně poskládaný stůl a chystá se pracovat. Usmívá se a prohlíží všechny papíry, obrací je a pročítá. „Nejdříve si tedy projdu ty krásné stohy papírů a zjistím, co je s nimi potřeba udělat.“ Papírů je mnoho a Tereza za chvíli zjišťuje, že vůbec nechápe systém v jakém jsou složeny. Trochu se zamračí, hučení se zesiluje a ona se zaposlouchá, „Už to mám, určitě za to může ono hučení.“
Stůl i papíry na něm nechává být a dívá se do kalendáře, kde jsou jména klientů, kterým má asi dnes napsat. „Aha,“ říká si „teď půjdu najít adresy v kartotéce.“
Kartotéka je velká, hranatá, kovová skříň se spoustou šuplíčků, na kterých jsou písmena. „Fuj, to je ale ošklivé a jak se v tom hledá?“ je zase slyšet Terezin hlas. Začíná na přeskáčku vytahovat jednotlivé šuplíčky a listovat jimi. Hučení opět zesiluje. „To je ale fuška, jen kdyby mě alespoň ti lidé tak nevyrušovali, také ba mohli přestat klátit rukama a kroutit těmi hlavičkami...“ No ale to už Tereza měla svoje adresy a s opětovným úsměvem šla k počítači.
„Počítače tedy znám, ale tenhle program tedy ne.“ „Prosím vás, slečno Jano, mohla by jste mi vysvětlit jak se pracuje s tímto počítačem?“
„To už známe, vraťte se kolego k tomu ránu, nebo spíš na večer. To hučení je zajímavé a kde se vzal ten zvláštní pocit klidu a radosti?“ „Také jsem si toho všimnul,“ připojuje doktor Pomocný „kdyby tu nebyl takový nepořádek a kdybych neviděl ty legrační vidiny, skoro bych řekl, že je šťastná...“ V tu chvíli už ale běží další obrázky.
Tereza se opět dívá do zrcadla a prohlíží si svůj úsměv. Žádné hučení není slyšet a pocit už také není radostný. „Je popíchaný, prostě je. Jenže co s tím?“ „Ach jo.“ Okolo profesorů probíhá celý zmatek myšlenek a Tereza se rozhoduje. „Tak jo, prostě je zruším, půjdu spát a zítra uvidím. Když by to nešlo, tak je zase postavím... kolonky jedny. Člověk se o ně tolik let stará a teď tohle. Ale co, uvidíme.“ V tu chvíli je slyšet veliký rachot, zvedá se veliký průvan a Tereza zavírá oči na dobrou noc.
Oba lékaři se zvedají a jdou se podívat na kolonky. Všude jen zmatek, prkýnka, hřebíky a klid a veselí. „No, skoro bych řekl, že je opravdu šťastná - jenže není normální. Co navrhujete kolego?“ ptá se doktor Pomocný.
„Řekl bych, že máme tři možnosti,“ ujal se slova doktor Chytrý. „Tak za prvé jí necháme šťastnou, bez kolonek, ale neschopnou normálního života. Za druhé bychom jí mohli postavit zpět všechny kolonky, ale ty by jí opět tlačili na úsměv a ona by se mohla zase rozhodnout je zrušit. Za třetí jí postavíme zpět kolonky, ale takové, které nemají rohy. Třetí možnost, by jí umožňovala i normální život, ale úplně normální by nikdy nebyla, protože nedoléhající kolonky by propouštěly jednotlivé myšlenky, pocity a vjemy. Takže teď se musíme rozhodnout co dál.“
„No já bych se asi rozhodl pro třetí variantu. Je sice pracná, ale mohla by mít trvalejší účinek.“ vyslovuje svůj názor doktor Pomocný. „Vidím kolego, že se vzácně shodujeme, takže se dáme rovnou do práce.“ řekl doktor Chytrý a vyndal své nářadí.
No a Tereza? Zatím co oba lékaři pracovali, Tereza si začínala uvědomovat spousty věcí. Čím více si jich uvědomovala, tím více ztrácela svého štěstí. Ale nakonec to přece jen bylo dobré řešení, naučila se totiž skrze své mezírky v kolonkách vidět komično světa a tak se pořád hodně směje, což ale vypadá poněkud bláznivě, že?

---