O šišlavé princezně

   Za devatero horami, devatero řekami a devatero nevěstinci žilo bylo jedno malé království. Království vládl moudrý král s ještě moudřejší královnou. V království panoval mír a všichni se měli dobře, protože hned za zámkem vyvěral ze země zlatý pramen, a tak nemusel nikdo platit DéPéHá, ani sociální pojištění. Jen jedna věc královský pár trápila – ať se snažili, jak se snažili, pořád neměli děti. Když nepomohl ani zahradníkův nejstarší syn, obrátili se pro pomoc na starou cikánku.
   Cikánka zatopila pod kotlem s netopýřími křídly, přihodila do ohně trochu sušeného konopí a po půl hodině křepčení pronesla se smíchem věštbu: “Nechť na sto kroků od pramene zakopán jest 50-litrový sud. Královna pak větvičkou chmelovou ať po tři týdny každé ráno šlehne v těch místech o zem. Poté sud vykopejte a to, co v něm najdete, musí královna do týdne vypít, potom bude všechno tak, jak má být...”
   Královský pár z té věštby moc nadšený nebyl, zejména královna, zvyklá na nejvybranější vína, jenom s nejvyšším odporem lila do sebe jeden korbel hořké tekutiny za druhým. Ale touha po potomkovi nakonec zvítězila a na konci určené lhůty byl sud téměř prázdný. Královna poté sice skoro další týden prospala a prozvracela, ale světe div se, kouzlo zafungovalo a za devět měsíců se jí narodila krásná dceruška. Dostala jméno Amálka po tatínkovi.
   To bylo radosti! U kolébky se střídala jedna tetička za druhou. Amálka šla z ruky do ruky a celé roky neslyšela nic jiného, než ťutu, ňuňu, ty ši naše šluníšto, plinšešništa tlášná mališkatá a spoustu podobných radostných projevů. A co teprve když Amálka řekla svoje první slovo! Dvorní dámy a tetičky se od ní nehnuly a chválily princezničku za každý zvuk, který je jí podařilo vytvořit.
   Tak šel rok za rokem, princezna rostla jako z vody a dělala svým rodičům a všem kolem jenom samou radost. Občasné návštěvníky zámku sice trochu zaráželo, že šišlá i ve svých dvanácti letech, ale vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstala, se nebylo až zas tak čemu divit. Jenže jak šel čas, princezně postupně přestávaly rozumět i všechny dvorní dámy, protože dívenka začla šišlat i ve slovech, kde to za normálních okolností ani nejde.
   Ve chvíli, kdy jí přestali rozumět i rodiče, naplnila se jejich srdce zoufalstvím. I hledali pomoc, kde se dalo. Dvorní rádce dostal nápad pozvat si odborníka na islám, protože je to skoro stejné, jako “šišlám”. Zanedlouho se tedy v zámku objevil muslimský učitel tělocviku, ale ani jemu se přes veškerou snahu nepodařilo princezně porozumět. Nakonec na sebe v záchvatu nejvyššího zoufalství navěsil pytle se střelným prachem a odpálil se v zámecké kadibudce.
   Král, protože byl moudrý, zanechal marných pokusů porozumět své dceři sám a sezval do království všechny lingvistické odborníky, na které poslové po světě narazili. S jejich pomocí se konečně ledy začly prolamovat. Odborníci začli od píky a postupně vytvořili celkem podrobný šišlo-český slovník. Do očí královských rodičů se vrátil radostný jas a vůbec celí tak nějak zářili štěstím. To však nemělo mít dlouhého trvání.
   Nečekaná pohroma přišla s Amálčinými osmnáctými narozeninami, kdy se jí král zeptal, co by si úplně ze všeho nejvíc přála za dárek.
   “Uá či piču,” pronesla princezna líbezným hláskem. Moudrý král s rozpaky přikývl a potvrdil, že přání jeho dcerunky je pro něho vším. Zalistoval ve slovníku a po chvíli si nechal s vítězoslavným úsměvem zavolat posly.
   “Pánové,” pravil k nim vlídně, “princezna dostala chuť na pravou italskou pizzu. Italský král Paparazzi III. je můj dobrý přítel, vyřiďte mu, že ho prosím, aby mi na pár týdnů půjčil jednoho ze svých dvorních kuchařů. Jako poděkování mu pošlete zbytek kouzelného nápoje, který, když ho moje choť nedopila, zůstal zakonzervován v královské pokladnici.”
   Poslové všechno správně vyřídili a za čtrnáct dnů už mistr Picciccato válel těsto na první pizzu v zámecké kuchyni. Se slavnostními fanfárami ji naservírovali Amálce k nedělnímu obědu. Princezna na ni hleděla zpočátku poněkud nedůvěřivě, nakonec se ale osmělila a do placky se opatrně zakousla. Chvíli sousto žmoulala v puse a pak jej ke všeobecnému zděšení vyplivla.
   “Uá či iňou piču!” zavřískla roztomile a šla se do kuchyně nacpat štrůdlem.
   Král jen smutně pokrčil rameny a nařídil Picciccatovi upéct na druhý den k obědu pizzu novou. Mistr se snažil, seč mu síly stačily, avšak druhý den se situace opakovala. Jen s tím rozdílem, že princezna vzteky rozbila talíř a místo štrůdlu spráskala deset švestkových knedlíků.
   A tak šel den za dnem, podobný tomu předchozímu jako vejce vejci. Král chtěl splnit princeznino přání a tak nutil mistra Picciccata péct jednu pizzu za druhou. Ten dělal, co mohl, vymýšlel nové a nové receptury ale princezně se ne a ne zavděčit. Krále to velice rozesmutnělo a začal se utápět v depresích. Nic nepomáhala snaha královny o jeho rozveselení. Když selhal i její pokus o striptýz u tyče, podpírající nebesa královské postele, vyskočila demonstrativně z deseti metrů do hradního příkopu. Věděla, že voda v něm je hluboká dost na to, aby se jí nic nestalo, myslela si však, že to krále alespoň trochu rozptýlí. S králem to však ani nehnulo, protože o hluboké vodě věděl také. O čem však nevěděli ani jeden, byl párek krokodýlů nilských, které nedávno do příkopu nasadil mistr Picciccato s nadějí, že by mohl zkusit do pizzy přidat krokodýlí vejce.
   Král po této nešťastné nehodě přestal mluvit a začal se scházet s cikánskou čarodějnicí. Po večerech pálili v ohni sušené konopí a potom s veselým houkáním běhali nazí po lese, dokud je omylem nezastřelil hajný, pokládaje je za poťouchlé hejkaly. Zcela frustrovaný mistr Picciccato po roce vzdal pokusy s pizzou, emigroval do Mongolska a zbohatl na obchodu s jačím trusem. A co se stalo s naší princeznou? Po osiření začla na zámku pořádat divoké večírky a pijatyky. Na jedné takové trachtaci našla konečně i to, po čem toužila už několik let. Kdyby mistr Picciccato zůstal na zámku až do té doby a náhodou se onoho večera přichomýtl k Amálčině ložnici, pochopil by, že to, co vilná komorná Lízinka, jí on sám nemohl nikdy nabídnout...