Můj neutrální výraz

                Ne, opravdu se nemračím. Vážně, opravdu se takhle tvářím normálně.

                Venku svítí sluníčko a já procházím městem plným lidí, kteří spěchají do práce. Myslím na to, jak je hezky. Turnov je malé město, proto není nijak zvláštní, že potkávám samé známé tváře. „Ahoj Kláro, proč se tak mračíš?“ pozdravil mě Filip. „Vždyť je tak krásně.“ Také ho pozdravím, otázku ale nechám bez povšimnutí. Nemračím se. Tvářím se takhle normálně.

                Je hezky a já mám spoustu času, vejdu do kavárny v átriu muzea, sednu si na terasu a objednám si kávu. Číšník mi ji po chvíli přinese s přátelským úsměvem. „Taková pěkná slečna a takhle smutná. Úsměv lidem nesmírně sluší, to si pamatujte.“ Změnila jsem svůj neutrální (nikoli smutný) výraz v úsměv, abych mu udělala radost, a poděkovala jsem za espresso, které přede mě postavil. Četla jsem si noviny a za chvíli jsem na sobě začala cítit pohled tmavovlasého gentlemana u protějšího stolu, vzhlédla jsem k němu. Díval se na mě zkoumavým pohledem, prohlížel si mě. Potom gestem naznačil, ať se usměju a mrknul na mě. A dost. Sklopila jsem oči opět k Mladé frontě.

                Bylo teprve poledne, krásný den. Měla jsem dobrou náladu po dobré kávě a přitom jsem byla přesvědčená o tom, že se mě ještě několikrát pokusí někdo rozveselit různými obdobami výzvy k úsměvu.

                Svůj neutrální výraz, který se lidem příliš nelíbí, jsem ocenila až v okamžiku, kdy jsem chtěla zaplatit. Číšník mi řekl, že už za mě platil ten pán u protějšího stolu, prý abych nebyla tak smutná.