Múza usedla na okno a vyčkávala

Múza usedla na okno a vyčkávala

Múza usedla na okno a vyčkávala. Už zase mu to nejde, chichotala se pro sebe. Její tichý smích skotačil pokojem jako rozpustilý vánek. Dotkl se i skloněné tváře mladého muže. Zakaboněné? Spíš smutné a mrzuté.

Už zase sem táhne problesklo mu hlavou. Neměl bych si nechávat ta okna pořád otevřená. S nudlí u nosu se maluje špatně, uchechtl se. Ovšem to bez inspirace taky, povzdechl si následně nad prázdným plátnem.

„Marcu…“ malíř prudce zvedl hlavu od stojanu.

„Marcu…“ začal se otáčet na všechny strany, ale původce hlasu nikde neviděl.

Poslední Marcu, které zaznělo, už bylo doprovázeno hlasitým zvonivým smíchem, který pana Šagala, tedy pardón monsieur, Chagalla nenechával klidným.

„Kdo jste? Odkud přicházíte? A… kde jste? Nevidím vás.“

„Kdo jsem? Odkud přicházím?“ zaševelilo v záclonách. „Hledej… hledej.“ A zase to cinkavé pousmání.

„Kde vás mám hledat slečno?“

„Slečno? To je od vás milé pane malíři. Po tolika staletích a ehm… zážitcích, by mě slečnou nazval málokdo.“

„Pokud vás to urazilo madame, tedy se vám s upřímnou lítostí omlouvám.“ Odpověděl „pan malíř“ s mírným úsměvem. „Nemyslím si, že jsem tak bystrých očí, či ducha abych vás dokázal objevit ve svém malém kamrlíku, kde ani skříň nemá tajemství. Směl bych tedy, hlasem krásná neznámá, znát alespoň vaše ctěné jméno?“

Chichot rozvlnil záclonky a laškovně postrčil štětce po paletě. „Když tak pěkně prosíte…“

Malíř se usmál.

„Erató z Parnassu, dcera Diova a Mnemosynina.“ Pronesl obřadně múzin hlas.

V malířových očích zaplál záblesk poznání. Tak rychlý a prudký jako ohňostroj nad Champ Elyseé. „Ó paní, jaká to čest pro můj skrovný byt a talent.“

„Čest? Možná.“ Pronesla múza zadumaně a v oknech se pousmál vzduch. „Líbíš se mi. Proto jsem přišla.“

„Zavři oči milý Marcu, chci ti dát dar od múzy. Mé políbení.“ Marcovy oči skloněné k zemi se zavřely a ze rtů mu unikl povzdech nervozity a očekávání.

Vánek zaševelil hlasitěji. Malířových rozpálených tváří se dotklo příjemné mravenčení způsobené silou kolující v těch mýtických rukách. Víčka se mu zachvěla, ale bál se je otevřít, aby neporušil kouzlo okamžiku.

Stejné mravenčení ucítil vzápětí nad čelem, pak na čele…

A v tento nepopsatelný okamžik ji uviděl.

Spatřil jak sedí na parapetu, pohupuje nožkami v sandálech a usmívá se nad jeho nezdary.

Spatřil jak se zvedá a proplouvá pokojem směrem k němu, pozvedá jeho čelo ke svým krásným rtům…

Prudce se zvednul aby namíchal barvy. Které, které… ha! Ty hned při ruce. Jen dvě? Nevadí, přemýšlel horečně a už nanášel barvy na paletu a připravoval štětce.

Teď. První tah. Děkuji ti má krásná múzo. Navždy budu za tvou návštěvu rád.

Erató se na okně usmála, naposledy se podívala na malířovy horlivě pracující ruce a o překot běžící myšlenky. Pak se zahleděla k obzoru* a tiše se rozplynula. Snad směrem domů, k bájnému Parnassu.

 

*(kde čněla k nebi podobenka její sestry Uranie stvořená panem Eiffelem)

---