Stará chalupa Zdeňka Škrabánka (nástin interpretace)

Stará chalupa Zdeňka Škrabánka
(nástin interpretace)

Stará chalupa.
Místo místo domova.
Byl tu rád? Byl tu.

Ještě než se podíváme na sémantickou stránku literárního díla, je potřeba upozornit na to, že je zde dodržen formální požadavek na 5-7-5 slabik (rytmizování go-šiči-go), což s ohledem na komplikovanost promluvy (zvláště ve třetím verši) svědčí o výrazném autorském zásahu a o preciznosti při naplňování formálního záměru. Tento fakt je o to podstatnější, že již při zběžném pohledu na výstavbu díla si všimneme, že celkový počet sedmnácti slabik tvoří celkem 4 věty - přesněji dvě dvojčlenné věty a dva větné fragmenty, a přesto není nijak výrazně narušena plynulost textu (tak podstatná pro formu haiku).

Z hlediska slovní výstavby díla tu narážíme na aliteraci odehrávající se na suprasegmentální úrovni (opakování slov). To má za následek v sémantické rovině značnou relativizaci hodnot, nutí nás lépe se soustředit na popisovaný detail a vnímat odstíny významu. Mj. právě výrazná aliterace je, s ohledem na většinovou absenci rýmu, častým výstavbovým prvkem japonských haiku.

 Přesto se tento text v některých podstatných postupech vymyká klasické japonské formě. Nejpodstatnější je tu asi role, jakou zastává lyrický mluvčí. V klasickém haiku jako by lyrický mluvčí téměř nevystupoval, případně jej můžeme vnímat jako oko kamery, tedy nezúčastněného pozorovatele. Zatímco zde se evidentně jedná o lyrický subjekt, který celou situaci hodnotí, je prostředníkem relativizace hodnot, která se stává základním výstavbovým prvkem sémantické roviny textu. Mohli bychom jej dokonce vnímat jako účastníka dialogu v posledním verši (pokud ovšem to, co probíhá v posledním verši, není pouze odpověď na řečnickou otázku – ovšem i v tomto případě by ale mezi lyrickým subjektem a lyrickým subjektem probíhal hypotetický dialog). Hodnocení lyrického subjektu se promítne i do popisu místa (Místo místo domova). Ani tento rys se ovšem nevymyká haiku docela – například i v moderním japonském haiku se častěji objevuje lyrický mluvčí – někdy i označený zájmenem (Já), případně tvarem 1. osoby slovesa.

 Naznačil jsem, že základním sémantickým výstavbovým prvkem je relativizace hodnot, tato relativizace má však zároveň funkci aktualizační. Například již druhý verš aktualizuje verš první a dává nám klíč k vnímání přídavného jména starý. Zatímco při prvním čtení můžeme adjektivum „starý“ vnímat jako popisné, v konfrontaci s druhým veršem vyplývají na povrch negativní konotace, které se ke jménu „starý“  pojí.

Když se ještě vrátíme ke druhému verši, je možné dodat, že pokud chalupu z prvního verše označíme jako „místo místo domova“ a upoutáme tak pozornost na vytvořenou opozitní dvojici DOMOV x MÍSTO,  dopouštíme se podobného postupu, jako u dvojice ČLOVĚK x TVOR. V obou případech se jedná o zobecnění. V druhém z citovaných případů má za následek dehumanizaci, v prvním depoetizaci místa a upozornění na syrovost reality.

Relativizace pak dostoupí na vrchol ve třetím verši, kde jednak odpověď na otázku ukáže nesmyslnost (či neadekvátnost) otázky samé, nebo přinejmenším její části (rád). Tím také vystupuje do popředí zásadní (nevyřčená) otázka textu, směřující (také) ke čtenáři: Co je v životě (nebo ve vztahu člověka a místa) skutečně důležité. Zároveň je ale vše natolik dotvořeno, že dvojí použití místního příslovce (tu) odkazuje na místo – tedy na chalupu z prvního verše – a nutí nás tak vrátit se na počátek textu a přečíst si jej celý znovu. Tedy řečeno jinak: posledním veršem je aktualizován celý předchozí text.