Co mě v životě nejvíce ovlivnilo

"Kvůli tobě našeho kocoura zajelo auto", pronesla má malá sousedka s rozcuchem na hlavě, vražedným pohledem a holínkami, které rády dupaly po malém záhonku, kde jsem zdařile pěstovala plevel. Byla mladší, drzejší než já a bydlela v rodinném domku s modrou střechou hned vedle našeho. "Nene", bránila jsem se jako zkušený právník. Pravdou bylo, že jsem jejich kocoura znala, nevím, jak se jmenoval, ale vždycky když se promenádoval po ulici, hodil šibalsky očkem, určitě chtějíc pohladit nebo pomuchlat. A to jsem jako správná budoucí ošetřovatelka v ZOO nebo zvěrolékařka dodržovala, neustále jsem ho tahala, mazlila se s ním, vodila ho na provázku v domnění, že je spokojený. Nejspíš nebyl, ale nic nenadělal. Pak jsem ho dlouho neviděla a teď mě ta holčina s účesem a lá hřib obviní skoro z vraždy. Diskutovali jsme spolu hodně, ale já ho k ničemu nenaváděla, takže jsem se cítila bez viny.

Ta holka mě štvala, ale já již v sedmi letech silná osobnost, jsem se rozhodla, že jí dokážu, ale hlavně sobě, jaká jsem na zvířátka hodná a že už je nebudu pronásledovat, když si to nebudou přát. "No ahoj Esterko, ňu ňu ňu, teď jsem se vrátila ze školy, ty fpinkáš?", "Vrrrrrrr…". "Aaaaha, takže spinkáš a já dobrá duše tě nechám na pokoji." Cestou ze školy se dívám pod nohy, abych nezašlápla nějakého mravenečka nebo broučka a když se mi to omylem povede, tak na něj aspoň mrsknu kamínek, ať má hrobeček. "Jéé, nafel jfem zabifku", huláká na mě malý Ondrášek, jeden ze sousedovic synů a začne do nalezené ropuchy šťouchat klackem. Přiběhnu s dalším klacíkem, abychom hráli duo, ale pak si uvědomím, že nesmím, vytrhnu Ondráškovi větev z ručičky a poučuji ho, že to se nedělá. Místo abych doma s plácačkou pronásledovala mouchy a zabíjela je, radši jsem si je ochočila. Místo abych chytala motýly za křídla, radši jsem trhala trávu a rvala jsem jí za ploty obyvatelům naší vesnice, kde byly podle mě příšerně hladové slepice.

Až pak nadešel den D. Zvrat v životě nevinné hodné holčičky. Vyšlapuji si to po cestičce v džungli vedle sousedova domu a uvidím přímo uprostřed té cesty hlemýždě. "Ahoj šnečku, tady nesmíš zůstat, co kdyby tě ty telata od vedle zašlápli, když by si hráli na indiány? Pojď dám tě hezky do travičky...", ale nyní zapracovala logika malé ochránkyně zvířat: „Co když zase vyleze zpátky na cestičku, to bych mu moc nepomohla“. A tak, po vzoru dalšího staršího souseda z party, který podobné situace řešil hodem dalekým do vysoké měkké trávy, kam šneček dopadl ladně jako baletka z Labutího jezera, jsem i já hlemýždě uchopila za ulitu a fíííí už letěl......nééé....přímo na jediný velký kámen široko daleko. Kdybych už tehdy věděla, co je to infarkt, nejspíš bych měla za to, že jsem ho právě prodělala. A navíc to nebyl šnek, ale paní šneková, která měla uprostřed cesty důlek s šnečími miminky, jak jsem je tehdy nazvala. Zabila jsem paní šnekovou i šnečí miminka (kdybych věděla, čím přesně se hlemýždi živí, byla bych schopná těm vajíčkům sestavit inkubátor). S pláčem utíkám domů, zakopnu o dřevěnou lávku a s roztrženými tepláky, krvavým kolenem a ubrečeným obličejem zažívám svůj první hysterický záchvat. "Omlouvám se šnečku, já ten šutr neviděla, omlouvám se šnečí miminka, omlouvám se zrzavej kocoure, omlouvám se koníku z Nekonečného příběhu (tomu jsem sice nic neudělala, ale utopil se v bažině a já mu nemohla pomoci, protože jsem nevěděla, jak se do té televizní bedny dostanu)".

Má nejhorší noční můra z dětství byla o mě, jak házím hlemýždě do drtičky na odpad nebo je poskládám na silnici, po které projede traktor táhnoucí za sebou válec. Byla jsem hodně citlivé dítko, takže jsem se z této šnečí deprese dostávala asi tak těžko, jako se kuřák dostává ze své závislosti na nikotinu. A navíc jsem dostala morče! Kupodivu se mnou přežilo čtyři roky, což je úctyhodný výkon. Díky malému slizkému stvoření jsem dostala ponaučení do konce života. Třeba vím, že ne všechno se má přehánět a že i náš zájem o přírodu nemusí vždy přírodě prospět.