Krev a smrt, smrt a krev

 Krev a smrt...smrt a krev

 

Mrazivý severní vítr se proháněl kaňonem. K jeho skučení se přidávalo sténání raněných a umírajících. Celý průsmyk byl vystlán kobercem padlých. Jerog stál v čele své jednotky a díval se do dálky, kde královská jízda stíhala prchající nepřátele. Žádne slitování. Ani od nás ani od nich, pomyslel si.

Uplynulo už skoro půl roku, co společně se svým Stanirským plukem vyrazil na králův rozkaz k severu odrazit armádu nájezdníků. Vzpomínal jak hrdě pochodovali pod královskou zástavou směrem k průsmyku Dračí chřtán. Slunce se lesklo na vyleštěných kyrysech rytířů, země se otřásala pod okovanými botami tisicovky pěšáků. Nad vojskem se nesla burácivá pochodová píseň.

Pak dorazili k průsmyku. A všem bylo jasné, že celá tahle tříměsíšní výprava spěla k jedinému konci – jejich záhubě. Vojsko nájezdníků bylo mnohem větší. Pokud královská armáda čítala tisíce mužů, stáli proti čtyřnásobné přesile. Viděl své kopiníky jak stojí hrdě na místě a bojují obklíčeni nepřáteli. Dokonce i tehdy, když odvaha jejich spolubojovníků selhala a dávali se na útěk, vlála Stanirská zástava hrdě v přední linii. Pak dorazila jízda a smetla Seveřany jako příbojová vlna. To vlilo všem novou sílu do žil. Prchající jednotky se vracely do bitvy. Společně se postavili proti nájedníkům jako jednotná ocelová zeď a zatlačovali je zpět. Seveřani padali jako obilí při žních, brzy ztratili chuť k boji a dávali se na útěk. Někteří vojáci je pronásledovali, ale Jerogovi kopiníci ne. Věděli, co mají dělat. Stejně jako jejich otcové a otcové jejich otců se roztáhli po celé šíři ústí průsmyku a stáli pevně jako hora. To byla jejich úloha. Bránit průsmyk. Tak přisahali jejich předkové a tato přísaha se vztahovala i na ně.

Jerog se rozhlédl kolem sebe. Jejich slavné vojsko. Tisícovka mužů, synů, otců a bratrů. Mnoho z nich zde nalezlo svou záhubu. Blýštivé kyrysy rytířů zbarvila krev, země se už neotřásala pod jejich botami. Nad hlavami jim nezněla bojová píseň. Jenom krev a smrt. Smrt a krev.

 

„Uldine! Jak jsme na tom?“ zavolal Jerog na svého pobočníka.

„Dvanáct padlých, pane. Osm je těžce raněných, ale snad se z toho dostanou.“ ohlásil Uldin.

Jerog se podíval na své muže. V jejich tvářích se zračilo vyčerpání, ale když zjistili, že se na ně jejich velitel dívá, jejich obličeje ztvrdly jako kámen a hrdě pozvedli hlavy. Jerog se pousmál. Kdyby se nájezdníci vrátili, Stanirští kopinící budou stát pevně jako kamenné stěny průsmyku. Jeho pozornost upoutal hřmot kopyt vracející se jízdy.

„Rozestoupit!“ zavelel. Jako jeden muž se kopiníci rozestoupili a nechali jízdu projet.

„Zruště formaci“ zavolal na své muže.

Na bitevní pole se doslova vehnali felčaři a začali ošetřovat raněné.

„Jerogu! Je konec. Stáhni své muže.“ zazněl kaňonem hlas generála jejich armády, Kerotha.

Jerog se podíval jeho směrem a kývl na znamení souhlasu.

 

„Co to tam dělají?“ zeptal se kapitán Juto a ukázal k ústí průsmyku. Generál se ani neohlédl a odpověděl: „Kopou hroby pro své padlé. Před mnoha desetiletími jejich předkové přísahali, že budou bránit průsmyk. A jejich služba nekončí ani smrtí. Podle legendy, až bude království nejhůře a průsmyk nebude možné ubránit, vrátí se padlí ze Staniru a postaví se proti nepříteli a zachrání království. Teprve pak dojde jejich přísaha naplnění.“

Juto se díval se směsicí odporu a úcty ke Stanirskému pluku, který pochovával své mrtvé. „Barbaři.“ vyklouzlo mu.

Generál pokýval hlavou. „Ano, jejich zvyky jsou divné, ale všiml jsem si, že jako jediní drželi pozice. Na rozdíl od tvých mužů. Dokud tady bude průsmyk a bude v něm stát alespoň jediný kopiník ze Staniru, Seveřani neprojdou. Zapamatuj si to.“

 

Jerog vedl své muže zpátky domů. Úlohu splnili. Průsmyk je opět bezpečný. Ale zaplatili za to. Třináct mužů se připojilo ke svým předkům a společně drží tichou stráž. Věděl, že doma už čeká třináct dalších, aby zaplnili mezeru v řadě. Už od počátku jejich služby jich bylo vždy sto. Nikdo nevěděl proč. Dokonce ani Starší vesnice. Ale všichni tento počet dodržovali po vzoru svých předků.

„Jerogu!“ hlas Uldina ho vytrhl ze snění. „Zvědové se vracejí a nenesou dobré zprávy...“

 

Teď už to viděli všichni. Stanir v plamenech. Mezi domy se proháněli nájezdníci a rozsévali smrt. Nechápl jak je to možné. Cestou přes hory, které obklopovaly Stanir, přicházeli nájezdníci jen zřídka. A vždy jen nepříliš početné skupinky složené z lupičů. Ale pokaždé je jednotka z hradu dokázala zahnat zpět. Zalétl pohledem k hradu a viděl, že i hrad je v obležení. Tento rok Stanir zaplatí za svou přísahu. Pomyslel si. Tak urputně bránili průsmyk, že nepřátelé raději riskovali zrádnou cestu přes ledové vcholky hor.

„Pobijte tu seveřanskou verbež!“ zařval Jerog a vrhnul se do útoku.

 

Bitva netrvalo dlouho. Kopiníci se vrhli na špatně organizovanou tlupu nepřátel, kteří se ani nestihli přeskupit. Tak se zajímali o rabování, že si kopiníků většinou všimli až když jim z těla trčel hrot kopí.

„Pokračujte k hradu!“ zavelel na své muže.

Vojáci běželi k pevnosti jako naježená ocelová stěna. Jejich protivníci měli výhodu postavení. Kopiníci se jim museli hnát vstříc do kopce, ale každý bojoval s divokostí šelmy. Vojenský život je naučil, že už možná neuvidí své drahé. Jejich krev mohl mít na rukou kterýkoliv ze seveřanů. Každým úderem se mohli pomstít za smrt svých blízkých. Sekali a bodali kolem sebe až padl i poslední nájezdník.

 

Z hradeb se nesl bouřlivý jásot. Jerog slyšel jak muži kolem něj těžce oddychují. Utíkat do kopce v plné výstroji a při tom bojovat proti přesile dokáže vyčerpat kohokoliv. Usmál se, ale vzápětí mu úsměv zmizel ze rtů. „Co to ...“

Na zemi mezi seveřany leželi vesničani. Desítky vesničanů. Nejvíc jich leželo poblíž brány. Jejich chladné ruce se doposud natahovali prosebně k hradu. Někteří byli probodáni šípy. Nájezdníci se nezatěžují střelnými zbraněmi. Jsou pro ně známkou slabosti a zbabělosti, uvědomil si. Najednou do sebe začalo všechno zapadat. Proto je Stanir vypálený, proto je tolik mrtvých, proto mezi mrtvými neviděli žádného vojáka z hradu. Otočil se na své muže a věděl, co se jim honí hlavou. Jako na souhlas mu všichni pohlédli do tváře a zachmuřeně pokyvovali hlavami. Jerog se podíval na pevně zavřenou bránu, u které nalezli vesničani smrt z rukou mužů, kteří je měli chránit. Obrátil se ke svému pluku a zavrčel. „Přineste beranidlo...“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Masivní bohatě zdobené dveře královské síně se rozletěly a dovnitř vklopýtal muž na pokraji sil. Ihned k němu přiskočilo několik střáží s tasenými meči. To však bylo dáno jen královským protokolem. Posel musel přejít přes hromadu prověrek. Nyní nemohl králi ublížit ani tím, že by se na něho zle podíval.

„Kdo se to opovažuje?“ zahřměl král a vyskočil z trůnu. „Mluv!“

Vetřelec se namáhavě postavil a zahleděl se na krále. „Můj pane...Stanir...“

„Přineste mu vodu. Přece si nechceme rozhněvat své drahé spojence.“ uchechtl se král. Stejně jako zbytek šlechty, bral i on Stanir jako trn v patě. Polobarbarská vesnice, která odmítala všechny královské pokusy o nastolení pořádku. Nebýt jejich oddanosti a vyhlášených kopiníků, srovnal by ji se zemí.

Posel poté co svlažil vyprahlé hrdlo pokračoval. „Stanir už není, můj králi.“ V sále to zašumělo.

„Jak není? Mluv! Co se stalo?“ až teď si král všiml rozedrané zkrvavené královské uniformy.

„Seveřani přišli z hor. Vypálili vesnici. Ale nebyli to oni, kdo prorazil branou hradu a pozabíjel všechny uvnitř.“ pokračoval posel. V síni to hučelo v jako úle.

„Kdo? Nějaká nová hrozba? Nový nepřítel?“ dožadoval se král vysvětlení.

Posel se na něj podíval a před očima mu vyvstanul obraz smrti. Velitel těch zpropadených kopiníků. On a jeho muži, když vběhli do proražené brány. Vyjící jako smečka vlků. Vběhli do jejich řad a hnali se přes ně jako kdyby stáli proti dětem s dřevěnými meči a ne proti vyzbrojeným elitním královským vojákům. Vzpomněl si jak se královská řada rozpadla pod útokem těch ... stvoření. Jatka. A jeho tvář. Zkřivená nenávistí. Rudá od krve. Krev a smrt. Smrt a krev.

„Jerog. Velitel kopiníků, pane.“ pronesl do ticha voják.

„Svolejte armádu!“ králův rozkaz zanikl ve vřavě, která se rozpoutala. Jediný, kdo mlčel byl generál Keroth.

 

Pět set pěšáků a stovka rytiřů stála na kopci nad Stanirem a hleděli na obraz zkázy. Celá vesnice lehla popelem. Brána hradu nad vesnicí byla vyvrácená a zela v hradbách jako rozšklebená tlama nějaké bestie. Nejhorší na tom výjevu však byly desítky mrtvol visících z hradeb.

„Já jsem to říkal. Jsou to barbaři. Kdo jiný by něco takového mohl udělat? V ničem se neliší od Seveřanů.“ odplivl si kapitán Juto.

„Barbaři...“ zašeptal pro sebe generál a vzpomněl si na hlášení inkvizice po výslechu posla. „Vojáci zavřeli brány a nechali vesničany zemřit. Navíc do nich stříleli šípy. Tohle ti nepřipadá jako barbarství, kapitáne?“ generál se podíval na kopec vedle hradu, kde byly navršeny hroby. Kolem hrobů držely stráž píky v kruhové formaci.

„Naši muži byli obklíčeni. Bylo nanejvýš taktické a rozumné nechat brány zavřené. Nepřátlé by mohli prorazit do hradu a pak by to mohlo skončit katastrofou.“ prohlásil kapitán.

„Tohle ti nepřipadá jako dostatečná katastrofa, kapitáne?“ zašeptal Keroth. „Vracíme se zpátky. Kopiníky už nenajdeme. Do jednoho tu toho dne zemřeli.“

„Cože? Jak to myslíte?“

„Vidíš ty píky, chlapče?“ mávl Keroth rukou k hrobům. „Celý Stanir tam leží. Ti co odtud odešli už neměli se Stanirskými kopiníky nic společného.“

„Ale...co naše rozkazy? Musíme je najít a předat spravedlnosti.“ odporoval kapitán.

Generál otočil koně a dal rozkaz k návratu do hlavního města království. Pak se ještě jednou otočil a podíval se na kruh pík kolem navršených hrobů. „My je hledat nemusíme. Oni si najdou nás...“

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Král seděl v sedle svého koně a byl bledý strachy. Jeho armáda stála v průsmyku. Podíval se na své muže, kteří stáli mezi stěnami kaňonu a hleděli vstříc nespočtu nájezdníků. Vypadalo to jako by se celý prokletý sever dal do pohybu. Už od minulé bitvy měl král špatný pocit. Tehdy odrazili nájezdníky za cenu těžkých ztrát. Ale na rozdíl od nich král nemohl své vojsko doplnit. Takhle tedy skončí jeho vláda. Za všechno můžou ti zatracení kopiníci! Od jejich vzpoury uplynuly víc jak tři roky. A od jejich vzpoury to šlo s královstvím z kopce. K lidem se nějakým způsobem donesla přísně střežená informace o tom, co se doopravdy stalo. Vzplály nepokoje. Pochopitelně. Kdo by se nebouřil, když se lidé dozvěděli, že královští vojáci nechali zmasakrovat celou vesnici jen proto, aby si zachránili kůži? Lidé se začali bát o svou bezpečnost. Král si uvědomil, že ani popravy hlavních buřičů nepomohly. Jenom rozdmýchaly oheň. A do toho všeho začaly být nájezdy častější. V jeho vojsku se o morálce nedalo ani mluvit. Muži neochotně pochodovali do průsmyku. Mluvili o Stanirském prokletí a byli nejistí, když v jejich liniích nevlál prapor kopiníků. V tom s nimi král přes všchno držel za jedno.

 

„Držte pozice! Odvahu! Držte pozice!“ volal generál na své muže, kteří prchali z bitvy. Ani se jim nedivil. Nájezdníci je zatlačovali pouhou početní převahou a stále více a více královských mužů padalo za oběť seveřanským zbraním. Pak jeho koně zasáhla sekyra a ten ho shodil ze sedla. Keroth se díval jak se rozpadlou linií řítí obrovský nájezdník. Ani nepochyboval, že se blíží jeho konec. Sledoval sekeru, která se mu řítila na hruď. Věděl, že ať udělá cokoliv, nedokáže ji zadržet. Sekera ale nedopadla. Nájezdník ji upustil a chytil se za hrdlo, ze kterého mu trčela vrhací dýka. Vzápětí mu obrovský obouruční meč usekl hlavu. Generál se podíval na obrovského muže, který mu podával ruku. Od někud mu byl povědomý.

„Jeroghu! Co se to s váma stalo?“ zhrozil se generál, když pohlédl na své záchrance.

Nikdo mu neodpověděl. Muž, který se kdysi jmenoval Jerog jenom zavyl jako vlk a rozběhl se vstříc nepříteli. Generál stál jako solný sloup a díval se za nimi. Na sobě měli jen kroužkové zbroje, píky vyměnili za sekyry a meče. Nejvíc co však Kerotha zaráželo byla jejich kůže. Byli celí od popela. Barbaři, pomyslel si. Když mu vojáci pomáhali na nohy nespouštěl oči z jejich postupu.

 

Vrhli se do rozpadlé linie jako vlna. Sekali a bodali kolem sebe jako smyslů zbavení. Naprosto bez nějaké disciplíny. Pak si ale generál uvědomil, že to není pravda.

„Klínová formace!“ vydechl užasle Keroth. „Ti blázni útočí formací jízdy!“

Jak je sledoval, uvědomil si, že ani královská těžká jízda by nedokázala způsobit tolik škody. Seveřani nedokázali prorazit formaci z vířících čepelí a jejich postup se zpomalil alespoň na jednom místě. To je ale nezachrání. Jako odpověď na jeho myšlenky se zadní voj formace začínal prodírat kupředu a cestou odstrkoval zaražené vojáky.

„Vyrovnávají řadu! Copak může stovka těch zvířat stát proti celé armádě?“ uchechtl se kapitán. Keroth se na něj znechuceně podíval a jeho pěst zakutá v ocelové rukavici skolila kapitána k zemi. Muži kolem něj překvapeně vydechli.

„Ne nedokážou. Ta „zvířata“ nám právě zachránila kůži a položí při tom život pokud tady budeme jenom stát.“ Popadl královskou korouhev z ruk vlajkonoše a zařval na trubače. „Trubte do útoku!“

Mužům se vlila do žil nová síla. I přes hrozivý zjev poznali v nečekaných posilách Stanirské a vrhli se do boje.

 

„Doufám, že ti parchanti pochcípají do posledního...“ pronesl k sobě kapitán a utřel si rozbitá ústa.

 

Jak se vojáci dostávali blíž k boji, uslyšel Keroth něco, co ho zarazilo. Pokaždé jeden ze Stanirských zařval z plných plic jméno a ostatní sborově zavyli. Žalozpěv za mrtvé. Všiml si, že nájezdníci couvají a dostávají strach. U bohů! ONI mají strach! Konečně dorazili k přední linii a pustili se do boje. Keroth se prodral k Jerogovi, který svým obouručním mečem držel linii sám za čtyři muže.

„Jeroghu! Přeskupte se! My je zadržíme!“ zakřičel na něho.

Dlouho to vypadalo, že Jerogh neodpoví, ale nakonec přece jen promluvil: „Ještě máme dlouhý seznam mrtvých, které musíme uctít.“

„Takhle dlouho nevydržíte!“

„Bojujte jestli chcete, ale nestavějte se nám do cesty!“ zavrčel odpověď.

Generál pokrčil rameny a pustil se do boje.

 

Bojovali mechanicky. Úder, kryt, úder, krok, úder, kryt... Získali už skoro celý průsmyk. Paže ho bolela vyčerpáním. Ale na bývalých kopinících nebylo znát žádnou únavu. Stále postupovali a volali své mrtvé. Jak je to možné? Je něco pravdy na tom, že v tomto průsmyku nad nimi drží ochranou ruku jejich padlí? Generála z přemýšlení vytrhl Jeroghův výkřik. Z boku mu trčel meč. Kdo.. Pak ho uviděl.

„Juto!“ zařval Keroth. „Ty zbabělý podlý pse!“

Juto se lekl a zaraženě se podíval na generála. Vytrhl svůj meč a zadíval se do očí generálovi.
„Králův rozkaz je králův rozkaz! Ti psi měli všichni zemřít! Nenechám je, aby...“ Kerothovi vypadl z roztřesených rukou meč, který kapitánovi rozťal hlavu. Otočil se na Jerogha. Ten jen pokýval hlavou a ignoroval hlubokou krvácející ránu v boku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bitva trvala dlouhé hodiny. Keroth hleděl na prchající zbytky obrovské armády. Stále nemohl uvěřit tomu co se všechno stalo. Prolomení linie, příchod Stanirských, jejich odvaha, vojsko seveřanů obrácené na útěk. Zrada a smrt Juta. Podíval se k ústí průsmyku a v oku se mu zaleskla slza. Viděl jak muž po muži Stanirští podléhali svým zraněním. Zbylí jen přidali další jméno k „žalozpěvu“ a pokračovali ve své práci. Snad celou věčnost po smrtelné ráně od Juta se ozvalo i Jeroghovo jméno a vytí zbylých „vlků“ zaznělo jako hrom. Tehdy se Seveřeni dali na útěk. Jediný výkřik plný bolesti a zloby jim podlomil morálku. Přežil jen jeden. Mladík, kterému nebylo ani dvacet let. Po bitvě zůstal stát u těl svých bratří a hleděl do dálky. Generál vykročil k němu.

„Jeden musí přežít. Tak to říkal.“ promluvil aniž by se na přicházejícího generála ohlédl. „Ale kdo teď zavolá mé jméno?“

Kerothovi málem puklo srdcem žalem, který mladíka obklopoval.

„Jsem poslední. Bez domova, bez rodiny, bez přátel...“

Generál mu položil ruku na rameno. „Proč jeden musel přežít? Proč jen jeden?“

Chlapec se k němu otočil. Tělo měl poseto tuctem ran, ale žádná z nich nebyla smrtelná. Vypadal jako by se vrátil z pekla. Ale to co Kerotha zarazilo nebylo jeho vzezření ale oči. Nebyla v nich žádná jiskra, žádný život. Nic. Prázdnota.

„Někdo musel zavolat jména posledních padlých.“ odvrátil se od generála o podíval se po mrtvých. Najednou se zastavil a poklekl. Generál věděl u koho klečí. Od Jeroghova těla se ozvalo zachrčení.

Bohové! On žije! Rozběhl se k němu a slyšel jejich rozhovor.

„...splnil. Ale co bude se mnou? Co mám dělat?“

„Neboj...musíš nás...odnést...“ Jerogh se rozkašlal a z úst mu vyprskla krev. Jeho tělo se zazmítalo a Keroth si myslel, že je po všem, ale pak se jeho ruka sevřela kolem mladíkova ramene. „Odnes nás...domů. Pak budeš vědět...co dělat.“ Poté jeho ruka klesla a hruď už se nezvedla.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Keroth stál v čele čestné stráže kolem pohřební hranice u Staniru. Kouř ze stovky hranic stoupal k obloze, která jakoby plakala. Kapky deště bubnovaly na plátovém brnění pěšáků. V záři blesků se jejich kyrysy zlověstně třpytily. A burácivý zvuk hromů zněl nad jejich hlavami. Vypálený Stanir. Nic než krev a smrt. Smrt a krev. Mezi doutnajícími hranicemi procházel mladík a u každé z nich si rozřízl ruku a vsypal do ní popel. Všichni ho užasle sledovali. Když poklekl u poslední hranice, přišel za ním generál.

 

„Proč jsi to dělal?“

Mladík se na něj podíval a generál strnul. V jeho očích hořel oheň odhodlání. „Měl pravdu. Vím co dělat.“ Ukázal své zjizvené ruce. „Nebudu sám. Budou se mnou. Mí bratři. Oni pak zavolají mé jméno.“ Pak strčil ruku do hromady popela a vytáhl z ní obouruční meč. Z meče se kouřilo, ale kupodivu mladíkovi nijak neublížil. Zkusmo s ním máchnul a čepel za sebou zanechala šedivou dráhu popela. Pak znovu a znovu. Generál o krok ustoupil před neustávajícím proudem popela. To není možné. Ten popel...

„Je to možné generále.“ řekl mladík jako by četl jeho myšlenky. „Tak jak řekl. Budeš vědět co dělat. Tato čepel je plná bolesti, smrti a nenávisti. Ale také odvahy, cti a spravedlnosti. Dokud na ní zbyde popel, budu vědět, že můj čas ještě nenadešel. Že má úloha ještě neskončila.“

Mladík se otočil a šel z kopce směrem k vypálenému Staniru. Generál ho beze slova následoval.

 

Došli k centru vesnice. Déšť mezitím ještě zesílil. Keroth sledoval jak poslední ze Staniru nabral hrst popela a rozetřel si ho po těle. Ani ho nepřekvapilo, že déšť ho z mladíka nesmyl. Dělo se tu něco mimo jeho chápání. Jen samotní bohové vědí co, ale nebylo pochyb, že právě oni mají s mladíkem své plány.

 

„Co budeš dělat?“ zeptal se zastřeným hlasem generál.

Mladík se na něho otočil a podal mu ruku. Generál ji stiskl a tělem mu projela agónie. Odtrhl svou ruku a podíval se na svou dlaň. A na ní vypálenou hlavu vlka.

„Bude o tom mluvit celý svět, generále. Otřesu jeho samotnými základy...“ pronesl s neochvějnou důvěrou odcházející mladík.

 

Keroth odtrhl zrak od své dlaně a zakřičel za odcházejícím. „Jak se vůbec jmenuješ?“

Mladík pokračoval v cestě, ale zavolal mu odpověď. „Mé jméno pronesou až mí bratři na konci mé cesty. Mezitím mi můžeš říkat Vlku...“

 

„Tak tedy sbohem, Vlku. Mám pocit, že se ještě setkáme.“ zašeptal generál a jako souhlas od bohů projel oblohou blesk, který generála oslepil. Když se mu zrak vrátil, zjistil, že po Vlkovi není ani stopy. Jen popel a prach. Krev a smrt.

---