Gallrauch

Změtí trosek, které kdysi byly ulicí města, zaburácel dělostřelecký granát. Jedna z posledních stojících budov se sesunula k zemi a zvedla oblak prachu. Spíše než budovu připomíná seschlou a červy prolezenou shnilou větev, pomyslel si scénu sledující Valgrik a zalezl zpět do krytu ze všudepřítomných železobetonových trosek. Za necelou vteřinu pozdravila okraj krytu krátká dávka ze samopalu, na kterou okamžitě odpovědělo půl kilometru vzdálené severní kulometné hnízdo svým typickým tuf-tuf-tuf-tuf-tuf.

„Zajímalo by mě jestli někoho viděli nebo to jen byla salva typu „pořád jsme tady“.“ zabručel Dědek.

Valgrik ho jen zpražil pohledem a dal mu najevo, že na tak blbou otázku je zbytečné nějak odpovídat. Dědek se pod přísným pohledem nervózně zavrtěl a prohrábl si šedivé vlasy, které mu u jednotky vysloužily přezdívku.

„V těchle hromadách suti a trosek bys neviděl nepřítele ani kdyby běhal v červené teplákovce, mával baterkou a střílel do vzduchu rachejtle.“ prohodil ledabyle Krtek a upravil si nevinně brýle.

Valgrik se snažil tvářit přísně, ale představa šíleného vojáka v červené teplákovce poskakujícího mezi mršinou kdysi majestátního města mu zvedla koutky rtů. Ze zamyšlení ho vytrhla rána granátu. A za ní několik dalších. Do krytu vlétly hromady suti a kusy zdiva. To bylo zatraceně blízko.

 

„Pohyb v západním sektoru!“ zaprskala vysílačka. „Něco velkého se blíží od Stromové ulice.“

Valgrik se opatrně vyklonil z krytu a podíval se směrem, kde se kdysi nacházela Stromová ulice. Místo nízkých domků a obchůdků s bio potravinami, které byly neustále ve stínu rozkvetlých jabloní teď viděl jen další hromadu šedivých trosek.

„Optiku!“ zašeptal a ani se neotočil. Někdo mu do nastavené dlaně podal zaměřovač od odstřelovačky. Pomalu zkoumal okolní prostor a snažil se zahlédnout jakoukoliv známku pohybu. Záblesk oceli, zvýřený prach, uvolněné kamínky... Nic.Všude klid. Už se chystal zalézt zpátky do krytu, když se z vysílačky ozvalo kvílení jako z pekel. Okamžitě skočil po vysílačce a vypnul ji. Ale už bylo pozdě. Z okolních trosek se ozvalo staccato výstřelů a začalo vytrvale bušit do krytu.

„Kurva!“ zařval Valgrik a kopnul do vysílačky, z jejíž spálené desky se ještě kouřilo. „Dvanáctko, běž jako o život k severnímu bunkru a spoj se s velitelstvím. Máme tady kultisty.“

Dvanáctka si upravil šedivý maskovací plášť, přikývl a rozběhl se na sever. Ještě za sebou slyšel seržantova slova, ze kterých i jeho zamrazilo: „A sežeň nám protitankovou podporu. Mám pocit, že tentokrát to bude peklo.“

 

Kulky narážely bez ustání do krytu několik minut jako kapky deště při letních bouřkách. Muži si kontrolovali zbraně a zásobníky a nervózně sklouzávali pohledem na záda Valgrika, který zamyšleně sledoval mapu. Byl si dobře vědom pohledů, které se do něj zabodávaly. Nemusel se ani ptát, aby věděl, co se honí hlavou všem kolem něj. Bylo jich jen devět. Devět proti nepoměrně větší síle kultistů. Chtěli ustoupit. Byli vystrašení. On byl vystrašený, ale věděl, že pokud mají udržet novou linii nesmí ustoupit bez boje. Kdyby se kultisti dostali do zákopů, kompletně by vyřadili ze hry kulometná hnízda, která nějak nepočítala s útokem ze své strany linie. Znovu zkontroloval mapu a přemýšlel proč útočí právě na jejich pozici. Pravda, nebyla chráněna křížovou palbu kulometných hnízd, ale kolem bylo minové pole, ostnaté dráty a neprostupná hradba z trosek, které sem tanky nahrnuly ihned po vytvoření nové linie.

„Pane...“ ozval se Eso.

Valgrik ho ignoroval a hleděl do mapy. Přemýšlej, přemýšlej! Proč tudy?

„Pane...“

„Co je?!“ zakřičel nervózně Valgrik.

Eso se poškrábal na bradě a ukázal na mapu. „Můžu pane?“

Valgrik kývl a pokynul mu.

Eso se nahnul k mapě, chvíli prsty něco hledal a mumlal si pod nos. Pak poklepal na jejich pozici a usmál se. „Tady je celá pozice nejpevněji zabezpečená.“ řekl jako, kdyby mu to dávalo nějaký skrytý smysl. Valgrik se ho už chystal okřiknout a vyčíst mu jaký je to geniální postřeh, ale Eso okamžitě pokračoval: „Což znamená, že je to místo, které je zároveň nejvíc zranitelné. Minová pole, přírodní i sestrojené barikády, ostnaté dráty a dobrý rozhled. Takže by nikdo neočekával útok. A ani by se o to nikdo příčetný nepokoušel.“

Valgrik cítil zvláštní pocit. Něco jako prozření. Jako když si člověk uvědomí, že je v prdeli, chvíli před tím než ho smete tornádo.

„Nikdo to neočekával takže tohle stanoviště je nejdál od stanovišť tanků, podpůrných jednotek a dělostřelectva. Doprdele!“

Znovu opatrně zkontroloval situaci. Palba pomalu ustávala. Nebýt pohybu v troskách všude v jeho zorném poli, zdálo by se, že je klid.

„Proč jsou zalezlí?“ zamručel jeden z mužů.

„Nejspíš zjistili, že je před nimi minové pole a tak přemýšlí co dál. Počítám, že ještě vypálí pár ran a stáhnou se.“ zasmál se Krtek.

Jako odpověď mu byl sborový pokřik, intenzivní palba a linie kultistů, která mířila směrem k nim.

„Sakra! Palte dle uvážení! Nenechte je projít k minovému poli!“ křičel Valgrik, kterému to náhle došlo.

„Pane? Právě proto tam to minové pole je, ne? Aby odvedlo práci za nás...“

Valgrik se ohnal po Dědkovi a ukázal na mapu. „A co si doprdele myslíš, že se stane v ten moment, když vybouchne poslední mina? Přeženou se přes nás jako lavina!“

Všech devět se dalo do palby. Krátké dávky i jednotlivé výstřely kosily nepřítele, který se ani nedostal na dohled k minovému poli. Ale desítky a desítky dalších se stále řítili vstříc smrtící zóně. Vybíhali se šíleným pokřikem z bezpečí trosek, aby za pár sekund padli k zemi. Valgrik nasadil další zásobník a přemýšlel. Tohle nesedělo. Trvalo to už příliš dlouho. Kultistům muselo být jasné, že se nedokáží vyhodit na minách dost rychle na to, aby přešli přes ostnaté dráty, vylezli přes barikádu a zaplavili linii před tím, než dorazí posily a tanky. V ten moment, kdy kovové klapnutí úderníku oznámilo konec dalšího zásobníku, se Valgrikovi dostavil znovu další moment prozření. Jako když si človék uvědomí, že tornádo přešlo vedle jeho chalupy, on pak s radostí vyjde ven a uvidí jak se na jeho dům snáší letecká mina.

„Zastavit palbu!“ zakřičel. Jeho rozkaz už byl ale zbytečný. Před minovým polem se válelo snad dvěstě kultistů. Zbytek se stále krčil v krytu trosek a vyčkával.

„Něco tady nehraje, seržo...“ nadhodil tiše Dědek. Vlastně všechno bylo ztiché. Jako obalené ve vatě. Výkřiky umírajících nepřátel jako by se ozývaly z kilometry vzdálených míst. Přebíjení zbraní, kvílení větru, dokonce i vlastní dech se zdál být jako dech někoho jiného. Jenom bušení krve v hlavě bylo blízko. Blízko a přehlušilo všechno ostatní.

„Seržo!“ zakřičel někdo. Valgrik se nedokázal soustředit, kdo to byl a ani z kterého směru se volání ozývalo. Slyšel jenom to nesnesitelné bušení v hlavě. „Serža to dostal! Doprdele! Serža to dostal!“ Celý svět se smrštil jenom na vuff-vuff-vuff-vuff. Valgrik cítil jak se mu podlamují nohy. Cítil jak se nad ním někdo sklání, viděl paniku v jeho tváři. Pak mu zorné pole zastřela temnota. Nevěděl, jestli jen zavřel oči, jestli se setmělo nebo jestli je po smrti. Jediná věc, která kolem něj byla bylo ono sílící všeobjímající vuff-vuff-vuff a i to pak náhle ustalo. Celý svět před očima vybouchl v rudé záplavě, jako by se tlaku krve v hlavě konečně podařilo prorazit jeho lebku a zalít ho celého krví. Najednou slyšel svůj dech, svůj křik, křik jeho mužů a křik něčeho, co sem nepatřilo. Jako by celý svět vybouchl a zakřičel v hrůze. Valgrik se donutil postavit a dopotácel se jako omámený ke krytu. Kolem něj se krčili jeho muži a drásali si uši. První věc, které si všiml byla obloha. Nebo vlastně to, že obloha chyběla. Modrošedou nebeskou klenbu vystřídala řeka šarlatové krve a místo těžkých mraků se k zemi snášely cáry masa. Druhá věc, které si všiml, mu zabušila na dveře příčetnosti. Uprostřed mrtvol kultistů se převalovalo něco. Něco, co nutilo Valgrika jen tak stát a dívat se. Poté se to „něco“ narovnalo a otevřelo oči. Desítky očí se s děsivou jistotou zabořily Valgrikovi přímo do mozku a otevřely dveře všem nočním můrám. Valgrik cítil jak mu každou vteřinou příčetnost mizí a nahrazuje ji děs a šílenství. Pak ho zásah do žaludku poslal k zemi. Z dohledu očí té ohavnosti, která zavřeštěla jako by byla oloupena o jeho duši. Seržant se snažil vzpamatoval, když dostal další ránu. A pak další a další. Nad ním se tyčil Eso. Jednou rukou si drásal tvář a druhou se oháněl po Valgrikovi. Valgrik ho ranou do spánku poslal k zemi. Krtek ležel tváří v blátě. Tedy spíš tím, co z jeho tváře zbylo. Dědek s vydrápanými očima kolem sebe mládil pažbou zbraně, na jejíž konci zůstal zkrvavený chomáč Krtkových vlasů. Valgrik couval zpátky a cítil jak mu znovu šílenství vplouvá do mysli. Hromádky zkrvavených hadrů nepříjemně podobné lidem. Roztřesenými rukama nahmatal pistoli a odjistil ji. Ozvalo se kovové cvaknutí a celý svět ztichl a zaměřil svou pozornost na něj. Jeho tři ještě živí muži jako jeden zmlkli a pohlédli jeho směrem „GALLRAUCH!“ promluvila ta stvůra zpoza trosek hlasem jeho mužů a pohlédla na něj jejich očima. „GALLRAUCH!“ zakřičela znovu a vztáhla na něj ruce. Ruce jeho mužů. Krytem se ozvaly tři výstřely. Valgrik zavřel oči a přiložil si kouřící pistoli k hlavě.

 

---