Okno

 

OKNO

 

Ve vzduchu se vznášel pach petroleje. Okno bylo přetažené těžkou černou látkou. Na stěně tikaly starožitné pendlovky, jejichž ciferník – držený párem tlustých andělíčků – ukazoval dvanáct hodin a pět minut. V místnosti bylo vedro k zalknutí.

"Já už opravdu nevím," ozval se roztřesený mužský hlas. Slova nebyla adresovaná žádné osobě. Vycházela z úst svévolně, jako řeka, kterou není možno zastavit. "Já už opravdu nevím proč..."

Hlas vycházel z velké černé postele. Byl tlumený tlustou duchnou, povlečenou do pruhované a velmi pestré látky.

"Chtěl bych jí to všechno říct... ale ona mě opustila," pokračoval hlas. "Kdyby to jenom věděla! Kdyby jenom věděla, co jsem k ní cítil! Jenže... víš, co? Nikdy jsem jí to neřekl," hlas se zachvěl. Zněl, jako by mluvčí jen stěží potlačoval slzy.

V tu chvíli se dveře s vrznutím otevřely. Vstoupila mladá dívka, s hlavou pokrytou černými lokýnkami. "Dědečku neplakej," šeptla, "Neplakej. Přinesla jsem ti něco k jídlu a tvé prášky."

"Já nechci žádné prášky!" zaječel muž. Prudce se narovnal, až mu poduška sklouzla z hlavy a odhalila jeho vyzáblé tělo.

"Musíš si je vzít," namítla dívka a posadila se k posteli. Natáhla ruku. Ve dlani ležely dvě pilulky. Jedna červená a druhá bílá. "Na tlak," připomněla tiše.

Stařeček se jí zahleděl do očí a koutky úst se mu malinko pozvedly. "Ty jsi jedna z mála věcí, na které jsem ve svém životě hrdý. Tak krásná!"

Dívka sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak její tváře zrudly. "Tak si kvůli mě dej ten prášek." zaprosila po chvilce. "Můžu ti otevřít okno? Je tu hrozný vzduch!"

"Snažíš se ode mě utéct," zamručel stařík. Pokýval hlavou a přitáhl si pokrývku blíž k tělu, "Myslíš, že se ti podaří uprchnout se závanem čerstvého vzduchu. Neboj, jsem zvyklý. Vždyť ode mě vždy všichni utíkali! Tvoje matka, babička, bratr...,"

"Bratr zemřel na rakovinu," připomněla slabě dívka. Byla otočená tváří k oknu, jednu ruku měla položenou na kličce, ale neodvážila se jí otočit.

"A ti další?" zachraptěl muž.

Odpovědí mu bylo ticho.

"Vidíš. A víš, čí odchod mě mrzí nejvíc? Její!"

"Babička...," začala dívka.

"Nemluvím o té ježibabě," přerušil jí, "Tedy, omluv mě, že se tak vyjadřuji o tvé příbuzné, ale vážně by jí k dokonalosti stačilo koště a černá kočka na rameno."

Dívka se odvrátila od okna a pomalu se vrátila k posteli. Prášky stále ležely na odkládacím stolku, přesně na místě, kde je zanechala.

"O kom mluvíš?" zeptala se po chvíli tíživého ticha.

Dědeček se zahleděl na pendlovky, oči se mu rozostřily, výraz ve tváři zjihl.

"Jmenovala se Alžběta," šeptl, "Bydlela na rohu mé ulice. Byla andělsky krásná. Nedokážu ti jí popsat... Její oči byly plné dobroty a radosti. Dělala ze mne lepšího člověka. Pamatuji si každou chvíli, kterou jsme spolu prožili. Chodila se mnou tančit do staré tovární budovy. Všechno bylo dokonalé... a pak odešla," zavrčel muž, "Aniž by mi řekla sbohem. Prý odjeli do Ameriky."

Dívka zkrabatila čelo. V žaludku ucítila drobné píchnutí žárlivosti na tu neznámou dokonalou. "Ty jsi ji miloval," řekla. Z hlasu jí zaznívalo odsouzení.

"Miloval," opáčil, "Ale nikdy jsem jí to neřekl. Nedokázal jsem to, víš? Možná proto byl můj život takový jaký byl... možná, že pokud lásku nedokážu vyjádřit, nemůžu jí ani přijímat."

V tu chvíli se mladičká dívka zvedla. "Možná," zasyčela. Obrátila se na podpatku a zamířila ke dveřím. Cestou se zastavila u okna a rozzuřeně ho rozevřela.

"Dej si ty prášky," připomněla.

"Ty mi jí připomínáš. Tou tvojí dobrotou a krásou. I ty ze mě děláš lepšího člověka." přiznal stařík s hlavou opět pod polštářem. Když opatrně vystrčil hlavu zjistil, že je v místnosti sám. Po tváři ho pohladil čerstvý letní vánek.

 

 

 

---