Půl minuty pro rytíře

Půl minuty pro rytíře

     Potulný rytíř bloudí krajem od bitevního pole k dalšímu boji, jako žoldnéř vlastního světa, od kolbiště ke kolbišti, jako hráč se ztraceným srdcovým esem. Války jsou stejné jako rytířská klání a drobným rozdílem je pouze různorodost vítězných cen či útrpných proher. Cesta nedala svých jiných cílů a vysněné záměry se časem rozplynuly v kalužích krve a potu promíchaného s prachem.
     Zpola zdevastované opuštěné hrady a pár přátelských sídel při některých z cest otevřou své dveře a darují rytíři zvláštně měřený čas změny. Zbraně jsou odkládány před vstupem a rachot bojujících obrněnců je nahrazován řinkotem pohárů o plechové opláštění lidských těl. Po sundání helmic stačí ke spláchnutí myšlenek i číše čímsi zakalené vody. A vzduchem místnosti se vznáší slova o budoucích válečných výhrách a kořistech. S každým momentem nepotřebným k boji i obraně narůstají rytířské vize, jež se kdesi v koutě mísí s představou těch, kteří zde již příště neusednou, protože budou už jen navždy mrtvým prachem na válečných cestách.
     Viditelnost veselí zamlží z vnějšku nepostřehnutelné rány schované pod stále poničenějším brněním. Vnitřní rez pláště zapříčiněná silou krve kanoucí z ran na kov narušuje nepozorovatelně pevnost vytepaného krunýře. Po stanoveném čase při odchodu ke své zbrani rytíř dostane i několik fáčů … o ranách rytířů se na hradech ví, ale v rámci tichosti je jim dopřáváno neztrácet navenek pocit hrdinné mužnosti.
     Při jedné z cest rytíř v poničeném rezavějícím brnění vešel do otevřených dveří podivného sídla. Zbraně odloženy před vstupem pro jasné vyjádření přátelských úmyslů, helmice místo pro veselí sundána pro pozdrav a čistý pohled, plechové rukavice svlečeny k podání holé dlaně. Na stole pro rytíře sklenice čisté vody, čistější než slzy těch, co umí plakat. Nečeká se veselí, nemlčí se o krvi. Odchází se bez fáčů a s vědomím vlastní lidské slabosti.
     Války probíhají, rytířská klání se vyhrávají i prohrávají. Cesty mezi nimi a od hradu k hradu se pokaždé stáčí i k podivnému sídlu. Při jedné z jeho návštěv vznesen požadavek na sundání brnění: „Odlož brnění, zde nejsou meče pro nové rány, zde hlídám já.“ Třicet vteřin bez brnění, v mlčení … krev zasychala na čistém vzduchu … půl minuty pro rytíře.
     Již nikdy nešlo pak zpět vcelku nandat ten zvláštní pancíř. Postupně odpadávaly další jeho prorezavělé části zkorodované letitou krví. Drátěná košile se stala jedinou ochranou poraněného těla s rytířskou duší a kamenějícím srdcem. Místo brnění pár cárů staré látky, jež zakrývaly tuto poslední záštitu.
     Aristokrat v drátěné košili překryté chudinskými hadry a roztrhanými fáči ztratil smysl bezúčelných bojů a klání. Jde cestou za novým, zatím neznámým, cílem. Vítr prach fouká do ran, smutné veselí na přátelských hradech je najednou nepochopitelným, zakalená voda pro zapomnění má čím dál trpčí pachuť.
     Dveře hradů se postupně uzavírají. Kde byly rány akceptovány, je plechový plášť vyžadován … kde byla žádána slova, je vyžadováno mlčení … kdo chtěl slzy, touží po falešném smíchu … místo fáčů se fasují urny s vlastním prachem.
     Smutek s úsměvem v tváři bývalého rytíře nechává před zavírajícími se dveřmi svou vlastní značku – bílou růži s kapkou krve ve stopách zanechaných v prachu. A ruka lehce položená na dýce za pasem při jejím pokládání značí připravenost i na nenadálý útok.
     Pár vteřin bez brnění zabilo bojovného rytíře … od krve a prachu …Zavřené dveře stvořily zranitelného člověka … z krve a prachu …