Písmák Trocha vody
Trocha vody
Kapka vody se vyklubala na svět a zemská gravitace ji pomalu stahuje směrem dolů k zemi. Takovou práci jí dalo se zjevit na povrchu a tak jednoduše by mohla navždy zmizet. Už na svém počátku zemského bytí je plná odlesku všech příčin jejího těžkého vzniku. Již od svého zrození nese tíhu, kterou do ní vložil její tvůrce.
Poslední autobus
Poslední autobus
Rychle vběhl do autobusu a úzkou uličkou proběhl až k zadním sedadlům. Klekl si na ně a svůj malý dětský nosík přilepil na okno. Boty měl zablácené a bahno z nich se postupně otíralo o čalounění sedaček. Bylo mu to ale jedno, v pěti letech je to jedno každému z dětí.
Otázky
Otázky
Jak malé dítě věčně se ptám „Proč. “ Zuřivé útoky se spoustou otázek bez možnosti odpovědí. A čas jen plyne a já nevím proč.
Jak malé dítě věčně se ptám „K čemu.
Hlídač majáku
Hlídač majáku
Uprostřed vody, ale kousek od pevniny, v osamocení, však přes to blízko civilizace, do výšky hledí věž majáku. Jeho dokola točící se světlo udává cestu okolo plujícím lodím, vydává jim varování i přátelský pozdrav, a lidem na souši svým stereotypním mihotáním zpestřuje neměnnost běžícího času i přináší vůni neznámých dálek pro jejich v duši plynoucí sny. Pro všechny je tento pobřežní konstrukt čímsi zvláštně tajemným, ale též je každému pevně danou ikonou, která již po nepočitatelnou dobu automaticky patří k jejich světu.
V útrobách majáku, stejně v odloučení a zároveň i nedaleko, ovšem nedotknutelně, každodenní společenské lidské existence, již roky žije hlídač majáku.
Lesní poutník
Lesní poutník
Blátivá stezka vede chůzi bezcílného poutníka do chaotické spleti lesního porostu. Tmavá kápě chrání jeho tělo před ošleháním od větví. Oči skloněné k zemi se sklopeným pohledem vyhýbají vlastní destrukci od trčících větví.
Poutníkovu chůzi stromy ani jejich větve nezastaví.
Šachová partie
Na šachovnici dle prapodivného řádu drží cílený směr černí s bílými. Na počátku stojí proti sobě s jasnou hrdostí vlastních barev, v pevné formaci a s hrou daným cílem rychlého zákeřného matu. Při cestě za naplněním cíle se barvy postupně prolínají. Barva proti barvě drží jasnou společnou taktiku.
Zimní ulice
Napadl sníh a přišla zima. Náhle zmizela střecha, co kryla lidský svět. I hvězdy už zhasly, prý jim došel svit. Z dlažebních kostek si v mysli postavit vlastní krb pro světlo i zahřátí.
Půl minuty pro rytíře
Půl minuty pro rytíře
Potulný rytíř bloudí krajem od bitevního pole k dalšímu boji, jako žoldnéř vlastního světa, od kolbiště ke kolbišti, jako hráč se ztraceným srdcovým esem. Války jsou stejné jako rytířská klání a drobným rozdílem je pouze různorodost vítězných cen či útrpných proher. Cesta nedala svých jiných cílů a vysněné záměry se časem rozplynuly v kalužích krve a potu promíchaného s prachem.
Zpola zdevastované opuštěné hrady a pár přátelských sídel při některých z cest otevřou své dveře a darují rytíři zvláštně měřený čas změny.
Netopýří křídla
Když se mi chce mluvit, je venku tma a svět mlčí. Pod rouškou tmy mají slova úplně jiný význam. Stačí šepot, pár lehce řečených slůvek plynoucích do dálky. Kdo je uslyší, ke komu dolétnou.
Černý hlasatel
Černý hlasatel
Nebe se zamračilo a jarní bouřka přinesla hrom i s bleskem. Tupý úder doručil černé noviny. Pošta odevzdána. „Čtěte si, přišli jsme si pro daň za Vaše vzpomínky.
Válečná evakuace
Válečná evakuace
Nekonečnost lidských bojů a válek je delší a silnější než možná životnost jakékoli z armád. Střídání vojenských jednotek v rozvleklosti časově neohraničených zápolení vede v logické posloupnosti časem k postupnému opouštění bojišť. Někdy předčasně, někdy včas, mnohokrát v poslední možné chvíli. Žádná z válek nemá zcela přesvědčivého ukončení, každá z nich má však příběh svého vlastního možného konce.