Nedopitá sklenka vína

V lidském životě se nedějí jen příjemné chvíle. Překážky nám dávají sílu, pokud se přese ně dostaneme. Nezáleží tedy na tom, kolikrát upadneme, ale jestli se dokážeme zvednout a jít dál.

Seděla v houpacím křesle se skleničkou bílého vína v ruce a s nohama na stole. Zase. Snažila se zapomenout. Opět. Po kolikáté už? A lze vůbec zapomenout?

Ještě jí v uších znělo jeho rozzlobené bouchnutí dveřmi, když jako obvykle po další z jejich hádek opouštěl byt. Nasedl do svého drahého auta značky Audi a odjel brázdit dálnice, aby si vybil zlost a vztek, který se v něm za tu chvíli nastřádal. Iritovalo ho, když se důvodem jejich hádky stávalo jeho zaměstnání.

Neměla ráda, když jezdil rychle. Přirozeně o něj měla strach, nehledě na to, jak jí před chvílí ublížil. To si sakra myslel, že se o něj nebojí?!

Pevným stiskem drtila opěrky křesla, aby za ním nevyběhla a nezakřičela na něj, ať už se nevrací, čehož by později určitě litovala.

Milovala ho a chtěla být s ním. Ze začátku tolerovala jeho neustálé odchody do práce, telefonáty pokaždé, když si udělali společnou chvilku; vyřizování mailů, u kterého trávil snad více času než s ní. Mnohokrát ji napadlo, že si za ni našel nějakou jinou. Peněz měl dost. Kdejaká zlatokopka by po něm okamžitě skočila. Tedy ne po něm. Po jeho peněžence plné kreditní karet.

Prosila ho, aby na chvíli zanechal té pracovní nasazenosti a šel si lehnout vedle ní. To lidé přece dělají. Prostě si chtějí na chvíli odpočinout od této rychlé doby, která nikomu nedovoluje se alespoň na malou chvíli zastavit a dopřát si odpočinek, relax, uvolnění s rodinou, přáteli.

Chtěla, aby byli spolu. Přála si být s ním. Ale realitní makléři pravděpodobně nemají volno nikdy.

Chápala, že je pro něj práce důležitá a že ho těší, ale znamenalo pro něj zaměstnání něco víc než jejich vztah? Byla pro něj jeho práce důležitější než ona sama?

V čem byla chyba? V ní? Nebyla pro něj natolik atraktivní? Sexy? Už si neměli, co říct? Nudil ho jejich vztah? Nebavilo ho být s ní? Otázky jí v hlavě přeblikávaly jako červená oslepující kontrolka a jedna bolavější než druhá se rvaly o právo veta.

Kolikrát přemýšlela o odchodu, ale vždy si vzpomněla na začátek jejich vztahu. Vše bylo takové, jako si přála. V pořádku. V noci se probouzela s pláčem poté, co se jí zdálo, jak se před třemi lety seznámili, jaké to bylo na jejich prvním rande, na první společné večeři. Co se najednou tak zkazilo?

Dopíjela poslední doušek Chardonnay, víno ve skleničce mizelo stejně rychle jako v několika měsících jejich harmonický vztah. Bylo to opravdu jen jeho pracovním vytížením, jak sám říkal?

Nalila si další. Neměla v úmyslu se opít. Víno jí pomáhalo lépe myslet. A potom taky rychleji usnout. Dnes by se s ním opravdu nerada potkala, až by přišel domů. Nic by si neřekli. Lehl by si vedle ní - anebo si ustlal v obývacím pokoji na sedačce - a ráno by dělal, jako kdyby se včera mezi nimi naprosto nic nestalo. A pak by odešel do práce a vrátil se za tmy. Jednou už se ten v ní nastřádaný vztek projevit musel. Nitro se jí chvělo, jen na tu škaredou hádku pomyslela.

Chtěl být sám? Jestli ano, mohl jí to říct, aby se už netrápila, protože ona to nepoznala. Netušila, co by měla udělat, co by se mělo stát, aby opět našli ztracenou jiskru.

V ní se toho příliš nezměnilo, pořád ho milovala stejně, ale některé věci jí vadily, a protože měla pocit, že žít s někým znamená mimo jiné i komunikaci, chtěla si s ním promluvit, ale vždy, když se zmínila, jestli by nemohl alespoň jednou v týdnu přijít z práce dříve, rozkřikl se na ni. Příliš dlouho mlčela. Obětovala se pro ně a teď ji, přes to všechno, bolelo pomyšlení na odchod od něj. S nadějí doufala, že se vše spraví.

Krouživým pohybem si pohrávala se skoro prázdnou sklenkou, z jejích myšlenek, které jí v hlavě bzučely jako rojící se včely, ji vytrhlo krátké zazvonění mobilu oznamující příchod hovoru. Třesoucí se rukou ho přijala.

„Ahoj, Faith, přijeď rychle do nemocnice. Chris měl bouračku.“

Musela se prudce nadechnout.

„Počkej... Cože jsi to říkala?“

„Na dálnici. Vjel pod náklaďák. Za chvíli ho přivezou,“ vysvětlila rychle.

„Aha... Hned jsem tam.“

Konsternovaně koukala na displej, nemohla uvěřit tomu, co jí Paige právě řekla. Byla vyděšená. Rozklepanou rukou položila telefon zpátky na stolek.

Odložila sklenku a vstala z křesla. Jak teď kruci mohla PŘIJET do nemocnice, když vypila více než dvě deci vína?! Bude muset chytnout Taxi, anebo tam doběhnout. Rychle na sebe hodila letní kabát a vyběhla do pro ni stresuplného večera. Venku příjemně hřálo slunce, ale ona se klepala, jakoby měla zimnici.

Z taxíku vyskočila ještě dříve, než vůbec zastavil, a rozběhla se směrem k nemocnici. Do hrudi se jí zabodávalo stále více ostřejších střepů. Jako kdyby byla panenka woodoo nějakého nenáviděného člověka.

Prodírala se dlouho nemocniční chodbou, která nebrala konce, když do někoho narazila.

„Před chvílí ho přivezli,“ oznámila jí rozechvěle Paige oblečená v bílém lékařském plášti. Měla být zvyklá. Zraněné z nehod přiváželi každý den, ale, když se jednalo o rodinu nebo přátele...

„Musím ho vidět!“ vydechla a z posledních sil odstrčila kamarádku.

„Faith, počkej... Neměla bys...“ Pak už se jí její hlas nesl z dálky. Uzavřená v neprostupné bublině zírala na pracovníky záchranné služby přivážející Chrise v pojízdném lůžku. Běželi po chodbě a křičeli na lékaře a zdravotní sestry, co se vlastně stalo.

„A vy jste kdo? Rodina?“ zeptal se jí jeden ze sanitářů, když probíhali kolem ní a ona chytila pacenta za ruku.

„Přítelkyně.“

„Christophere...“ Slzy z její tváře mu kapaly na zakrvácený obličej.

„F... Faith. Co tu...“ Špatně se mu dýchalo. Soustředila se na jeho rty, aby odezírala, co šeptá. Ty rty, které tak ráda líbávala.

„Paige mi volala... Cos to proboha dělal?!“ vydechla zničeným hlasem a tiskla mu ruku.

Sykl bolestí. „Jsem kretén, Faith. Podělal jsem to. Totálně.“

„To my oba.“ Dívala se mu do modrých očí, kterými se snažil vyhledat ty její.

Otevřel ústa, ale žádný hlas z nich nevyšel. „Ššš. Nic neříkej, neboj se, bude to v pořádku, postarají se o tebe.“ Musí! Věřila tomu. Víra, naděje a láska. Jediné, na co teď myslela, bylo, aby byl v pořádku.

„Faith?“ vydechl trhaně. Zdál se jí hrozně unavený.

„Hm?“ usmála se na něj povzbudivě.

„Vezmeš si mě?“ Ucítila slabý stisk na své ruce, za kterou ho držela. Jakoby ji na ten krátký okamžik chtěl vše vynahradit. Dobu, kdy byl v práci. Provzlykané noci. Dny, kdy byla sama. Hádky. Všechno.

„Ano.“

Těsně předtím, než mu nasadili kyslíkovou masku, hlasem tichým jako vánek k ní poslal tiché: Miluju tě!

„Taky tě miluju.“ Nevěděla, jestli z jejích úst vycházel nějaký zvuk, ale věděla, že pochopil. Usmál se.

„Sem už nesmíte, slečno!“ Odstrčila ji nějaká zdravotnice, když nechtěla pustit jeho ruku. Zvolnila krok až se zastavila úplně. Celou dobu běžela s nimi.

Zhroutila se na nejbližší lavičku a zadýchaně pozorovala, jak se za skupinkou zdravotníků zavírají obrovské prosklené dveře, nad nimiž bylo napsáno: Operační sál.

Hlavu si opřela o zeď. Na zaschlé slzy na její tváři začaly stékat nové. Způsobené ještě větší bolestí. Proč se to muselo stát? Kdyby se dnes nepohádali, neodjel by a neměl bouračku, kdyby na něj nekřičela...

Ale kdyby a proč neexistuje.

Kolem ní byl obvyklý nemocniční ruch. Chris byl pro ně jen další pacient. Jen další z mnoha. Byla to jejich práce.

Přes slzy zaostřila na přicházejícího lékaře, jehož výrazem se zakázala zabývat, tak se přece musí tvářit všichni doktoři. Je to přece profesionální chování!

Zvedla se z nemocniční lavičky podobné těm, které bývají před ordinacemi, kde lidé čekají, až budou moci vstoupit dovnitř, a váhavým krokem se rozešla naproti lékaři.

Až byla v bezprostřední blízkosti, zvedla k němu s nadějí oči.

Lékař zakroutil hlavou. Jen zakroutil hlavou. Už se netvářil profesionálně, ale smutně. S bolestí.

Jejich vztah zůstal nenaplněn. Stejně jako ta odložená nedopitá sklenička s vínem v jejich bytě na konferenčním stolku. 

---