Návrat temných elfů

Návrat temných elfů

PROLOG

Král Hyrex se rozhlédl po svých vojácích. Stáli před ním, řada za řadou, šik vedle šiku. Tisíce tmavých tváří hleděly ke svému veliteli. V záři vycházejícího slunce se jim leskly pancíře, štíty helmy a meče. Jezdci na koních i prostí pěšáci čekali na řeč svého velitele, svého krále. Konečně se nad řadami ohromného vojska rozlehl hlas krále, zesílený hlásnou troubou: ,,Temní elfové, už stovkylet nás lidský národ utiskuje. Vraždí nás. Musíme žít v neustálém strachu před tou lidkou zvěří. A necháváme si to líbit. Nic proti tomu neděláme. Ala dnes začíná naše pomsta. Čepele našich mečů brzy zčervenají krví utiskovatelů a naše uši oblaží sténání umírajících lidí. Musíme jim ukázat, že nejsme pouze otroci, kteří bezmyšlenkovitě poslouchají svého otrokáře. Zanedlouho budou oni našimi otroky. Ukážeme jim, jak silný a mocný je národ temných elfů." Širou plání se rozezvučel svistot tasených mečů a uširvoucí pokřik temných elfů prahnoucích po krvi: ,,Sláva králi Hyrexovi, zmar lidem." Desítky tisíc temných elfů byli připraveny bojovat za svobodu. Dříve než slunce plně ozářilo planinu svými paprsky se obrovská armáda temných elfů začla pohybovat.

SVITEK

,,Podívej, co jsem našla," volala na mě Eyn přes celou místnost. V ruce držela svitek pergamenu, který vypadal, že je starší než celý tenhle dům a my dva dohromady. Nebyla to první stará písemnost, kterou jsme při opravování tohoto domu našli. Dům je stará barabizna, kterou jsme od starosty koupili za necelé tři zlaté. Máme v plánu se sem, po důkladné opravě a svatbě, nastěhovat. Většina svitků, které jsme tu našli, byla popsána recepty ve starém lidském písmě. Tyto svitky šly lehce přečíst. Ale tento byl jiný. Vypadal, že je napsán starým elfským písmem. Nikdo z nás svitek nedokázal přečíst a tak jsme se dohodli, že ještě dnes zajdeme se svitkem za starostovým písařem Dosuxem. Písař je velmi vzdělaný a ve starých písemnostech se vyzná. Navíc ho už dlouho známé, takže nám pomoc určitě neodepře.

Když jsme odpledne zaklepali na dveře Dosuxova domu, zevnitř se ozvalo nevrle: ,,Kdo tam ?" ,,Tady Karym a Eyn" Po krátkém přemýšlení nás písař pustil dál. Seděl rozvalený na židli u stolu, přepočítával sloupečky mincí a něco zapisoval do dlouhého svitku. Jeho tlustá tvář s dvěma bradami se při tom tvářila velice důležitě. ,,Dobrý den. V našem novém domě, který jsme si asi před dvěma týdny koupili, jsme našli tento svitek a nevíme, co se v něm píše. Nemohl byste nám ho přeložit ?" ujal jsem se slova a položil mu svitek na stůl. Tlustými prsty ho rozvinul a začal si ho prohlížet. Čím déle se na svitek díval, tím více se mu rozjasňovala jeho důležitá tvář. Něco si potichu mumlal a řekl nám: ,,Je to velice zajímavý dokument, psaný starým písmem temných elfů. Moc rád vám ho přeložím. Přijďte zítra ráno." Poděkovali jsme mu za pomoc a spokojení s výsledkem návštevy jsme se vrátili domů. Už jsme se nemohli dočkat na zítřek, kdy se dozvíme obsah svitku, který nás velice zajímal.

LEGENGA

Když jsme druhý den ráno přišli za Dosuxem měl už překlad hotový. Přivítal nás s úsměvem a se slovy: ,,Překlad už mám dokončený, přečtu vám to. Je to velice zajímavá legenda národa temných elfů, ještě nikdy jsem tuto legendu neslyšel. Posaďte se. " Usedli jsme na velikou lavici u stolu a Dosux začal číst: ,,Celý národ temných elfů žije v neustálé strachu z lidí. Lidé nás utlačují a dívají se na nás jako a barbary. Dlouho jsme si to nechali líbit. Až náš král Hyrex se rozhodl jednat. Shromáždil obrovskou armádu temných elfů. Ze všech kmenů museli všichni, kdo udrželi zbraň, nastoupit do armády. Armáda čítala přes třicet tisíc temných elfů. S takovouto armádou král vytáhl do boje a začal dobývat lidská města. Postupně jich mnoho dobyl. Napřed přístavní město Terula, potom hrd Agonel na soutoku řek Avola a Semala, dále přístavní město Darlam a město Talos na úpatí hory Lerno. Nic naší armádě nemohlo odolat. Marně se lidé ve městech a hradech pokoušeli o odpor. Všechna města jsme po dobytí vyplenili a lid z něj odvedli do otroctví. Během někoika týdnů jsme takto dobyli polovinu lidské říše. Ztráty jsme měli pouze velmi malé. Lidé začali také sbírat vojsko. Zaútočilo na nás, když jsme obléhali hrad Satorex. I přes jejich výhodu překvapení jsme je zatlačili až do lesů Jevaso. Když viděli, že prohrají, pokusili se nám nabídnout vyjednávání. Král Hyrex nabídku přijmul a lidským králem vyjednával. Ale během vyjednávání bylo celé vojsko i s Hyrexem, proradně zakleto satorexským kouzelníkem Exomelem. Vojsko zaklel do kamene z nitra hory Seros. Kletba nad vojskem může být zlomena rozetnutím kamene mečem. Z celého národa temných elfů tak zbyly pouze děti, staří a nemocní, kteří byli postupně vyvražděni. A to je konec národa temných elfů, který nebude existovat do té doby, než někdo rozetne kámen."

ROZHODNUTÍ

Když Dosux dočetl, v místnosti se rozhostilo hrobové ticho, které měla na svědomí smutná legenda. Prolomil jsem ho až já: ,,Moc děkujeme za překlad, svitek si klidněš můžete nechat a my už půjdeme, abychom vás tu nerušili při práci." Po cestě domů jsme přemýšleli o smutném osudu temných elfů. Přestože jsme je my, lidé, celé věky utiskovali, neodmítli nabídku vyjednávání. A právě díky tomuto milosrdenství temných elfů k lidem bylo celé jejich vojsko úskočně zakleto. Jen kvůli lidem, zmizel z povrchu země celý jeden národ. V legendě je však jedna nesrovnalost: Jak by mohl někdo mečem rozetnout pevný kámen, což je potřeba ke zrušení kletby ? Je potom snad nemožné zachránit temné elfy, zakleté do kamene ?

Po obědě mi Eyn sdělila, co ji po cestě domů napadlo: ,,Karyme, když je nám osudu temných elfů tak líto, tak proč bychom se nemohli vypravit k hoře Selos a rozetnutím kamene je zachránit ? Jak mohla přijít na takový hloupý nápad, který jakoby vyšel z hlavy malého dítěte. ,,To bychom asi nemohli, protože nevíme kde kámen je, nevíme jak bychom ho mečem rozsekli a navíc je to jen legenda," odpověděl jsem jí, ale Eyn měla vše naplánované: ,,Pokud kámen nenajdeme, tak se alespoň před svatbou podíváme dále, než jen za brány Ratlu." Nechtělo se mi s ní souhlasit, nápad to byl příliš šílený: jenom kvůli nějaké staré legendě chodit daleko do neznámých hor. Ale po několika dnech jejího naléhání, jsem s cestou na horu Seros souhlasil.

PŘÍPRAVY

Po mém souhlasu s cestou na horu Seros, jsme hned začali plánovat a nakupovat potřeby na cestu. Jako první jsme koupili mapy. Mapy celé říše, i podrobnější mapy jednotlivých knížectví, přes které pojedeme. Podle mapy jsme zjisili, že přímou čarou je to na vrchol hory Seros asi 190 kilometrů, což by tam i zpátky odpovídalo asi 20 dnům cesty. My jsme však museli počítat se vzdáleností nejméně o 40 kilometrů větší, protože bude potřeba vyhnout se sopce Eula a lesy Jevaso projít v nejužším místě. Takže dohromady jsme museli ujít přes 460 kilometrů, což, i s hledáním na hoře Seros, odpovídalo asi 40 dnům nepřítomnosti ve městě. Trasu jsme naplánovali takto: z Ratlu půjdeme nejkratší cestou, po úpatí hory Exis, do města Luvas, tam doplníme zásoby a budeme pokračovat přes lesy Jevaso, proti proudu říčky Mara. Až projdeme lesy, zamíříme do hradu Satorex, kde podruhé doplníme zásoby a odtud vyšplháme až na vrchol hory Seros. Zpátky půjdeme stejnou cestou. Zásoby jsme potřebovali nakoupit jen na cestu do Luvasu, takže asi na 15 dní cesty. S vodou problémy nikde nebudou, protože na úpatí hory Exis jsou čistá jezírka, voda z řeky Mara je také pitná a v lese Jevaso i na hoře Seros jsou čisté potůčky. Veškeré zásoby poneseme na zádech, protože kůň by nás jen zdržoval při přecházení řek a šplhání do hor. Pět dní po mém rozhodnutí už bylo všechno připraveno na cestu a za úsvitu dalšího dne jsme měli vyrazit.

RADA

Před naší velkým dnem jsme já, ani Eyn nemohli usnout. Tížily nás obavy. Převaloval jsem se ve své posteli a nemohl jsem myslet na nic jiného než na naši zítřejší cestu. Udělal jsem dobře, že jsem se nechal Eyn přemluvit ? Zítra, měla začít naše cesta za záchranou národa temných elfů. Co nás na ní čeká ? Zachráníme zakleté temné elfy ? Vrátíme se vůbec ? V hlavě se mi honily stovky takovýchto otázek, na které může odpovědět pouze čas. Eyn už spala, ale mně obavy nedaly pořád spát. Když jsem konečně upadl do lehkého spánku, vytrhlo mě z něj klepání na dveře. I Eyn na své posteli posadila, poslouchala a rozespale si mnula oči. Kdo to klepe na dveře tak pozdě v noci ? Ptal jsem se sám sebe. Vstal jsem a pro jistotu, jsem si vzal ze svého opasku vedle postele dýku. Když se ozval známý svistot, jak dýka vylétla z pochvy a ucítil jsem v ruce její váhu, uklidnil jsem se. Klepání neustávalo. ,,Kdo tam, kdo ruší poctivé lidi z klidného spánku ?" obořil jsem se na neznámého za dveřmi. Čekal jsem, že se ozve něco úplě jiného, než hlas stařeny, který říkal: ,,Otevřete, nic vám neudělám, jen vám chci dát radu." Podíval jsem se tázavě na Eyn. Přikývla. Stále ještě s dýkou v ruce, jsem pomalu otevřel dveře. Za nimi se ukázala shrbená postava stařeny, která se hned belhala dovnitř. Pustil jsem ji do místnosti, zavřel za ní dveře a pobídl ji: ,,Tak mluv už, probudila jsi nás a chceme jít spát." Stařeně se najednou změnila tvář, vyhladily se jí vrásky a v okamžiku na nás hleděl úplně jiný obličej. Také se jí zeleně rozzářily oči a hlasem, který se ani zdaleka nehodil ke stařeně začala mluvit:
,,Mějt e se na pozoru před bojovníky v hávu noci,
jejichž počet je neštěstí.
List popsaný brkem, jim ukázal cíl cesty dvou snoubenců
jejichž život mají učiniti kratším.
Pán jejich povstal z hlubin věků minulých,
kdy zkázu Těch s tváří noční přivodil
a zaklel je do srdce kamenného obra
jež rozpoltit lze pouze mečem jeho"
Když domluvila, změnila se zpět v tu stařenu a pomalu, bez rozloučení, odešla dveřmi. Její rada, která zněla spíše jako proroctví nám vůbec nedávala smysl. Před usnutím jsme se ještě snažili přijít na to, co znamená, ale spánek nám zanedlouho ukončil naše přemýšlení. Po tomto setkání se stařenou, jsme už nebyli nikým jiným vyrušení a klidně jsme spali až do rána.

ZAČÁTEK

Ráno nás probudil kohout, který kokrháním vítal slunce. Slunce nám už nakukovalo do místnost a svými paprsky mě šimralo na tváři. Uvědomili jsme si, že v tuto chvíli jsme už měli být dávno na cestě a místo toho ležíme v posteli. Měli jsme vyrážet za východu slunce, ale křivolaké uličky byly už dlouho ozářeny jeho paprsky. Chvatně jsme se oblékli, abychom ještě neprodlužovali svoje spoždění a mžourajíce, s rozcuchanými vlasy, jsme si do zavazadel dávali poslední drobnosti.

Venku nás uvítal svěží chlad, který slunce, stojící vysoko na nebeské klenbě, pomalu měnilo v žár krásného dne. Byl nejvyšší čas vyrazit na cestu. Zamířili jsme raním ruchem k jižní bráně města. Minuli jsme velkou tržnici, kde pokřikující obchodníci vychvalovali svoje zboží. Prošli jsme kolem hospody, odkud se potáceli poslední noční hosti. Městská brána byla už otevřená a procházely jí oběma směry davy lidí. Jedni lovit, chytat ryby, kácet stromy a druzí prodávat svoje zboží do města, pozdravit se s příbuznými. Směrem ven z města jsme nemuseli navštěvovat celnici a tak jsme se jen museli protlačit davy lidí. Za branami Ratlu, byl provozován jiný trh, černý. Kdo nebyl dostatečně poctivý, aby své zboží mohl prodat na trhu v Ratlu, dozajisté ho prodal tady. Tady bylo možné sehnat pašovaný tabák, ukradené zboží... Scházela se zde pestrá směsice národů, lidmi počínaje a trpaslíky konče. Trh kvetl knížecím vojákům přímo před očima, ale ti s tím nedokázali nic dělat. Od městské brány jsme se dali směrem k převozníkově bárce, kterou jsme se hodlali přepravit na druhý břeh Hyasaly. Převozník měl zrovna přestávku, protože nikdo nepotřeboval služeb jeho bárky. Seděl, kouřil a díval se do třpytivé vody řeky. K poskytnutí služeb své loďky se dal přemluvit pouze pořáným zacinkáním plného měšce. Na druhé straně řeky jsme už definitivně spečetili svůj odchod z Ratlu.

Vykročili jsme pravou nohou a za nedlouho zbyla z převozníka jen malá tečka v dálce. Před námi jsme viděli širé pláně, porostlé uschlou, žlutou travou a sem tam malými keřy. Na obzoru se zvedala masa hory Exis a kousek napravo od ní doutnající sopka Enla. Po obloze plulo pár malých mráčků, které vždy a chvíli zastínili neuhasínající žár slunce. I přes horko se šlo dobře a dnes jsme plánovali rozbít tábor na úpatí hory Exis. Od bran Ratlu to bylo sice trochu daleko, ale my jsme byli teď, na začátku cesty, plni energie. Slunce se přehouplo přes nadhlavník a začalo se pomalu sklánět směrem k západu. Hora Exis se teď rozkládala skoro přes celý obzor a když slunce začalo červenat, dokázali jsme už rozeznat, jednotlivé stromy na úpatí hory. Slunce už dávno ulehlo ke spánku, když jsme se, znavení celodenním pochodem, dovlekli do borovicového lesa pod horou Exis. Lehli jsme si pod šumící větve brovic, do měkkého, voňavého mechu a usnuli jsme skoro dříve, než jsme zavřeli oči. Nad námi se rozkládala noční obloha plná hvězd, tmavá jak tváře těch, pro jejichž záchranu jsme putovali celý tento den.

ORKOVÉ

Po námaze celého dne, jakou byl pro nás dlouhý pochod se nám spalo velmi dobře. Spali jsme tvrdým, klidným spánkem beze snů. Ráno nás probudil hlas ptáka, stejně jako včera. Nebyl jím však kohout, ale drozd, který se přiletěl podívat, jak jsme se vyspali. I jiní ptáci nám přišli popřát dobré ráno, celý les zvučel jejich zpěvem. Než jsme vstali a oblékli se, slunce už bylo ve čtvrtině své denní pouti a svými paprsky, prodírajícími se korunami borovic, kreslilo na zemi světelné obrazce. Dnes nám ale nevadilo, že jsme zaspali. Toto raní vyspávání bylo pro nás odměnou za včerejší dlouhou pouť. Příjemnost tohoto rána však pokozilo hrozivé zjištění: chyběl jeden z vaků se zásobami, ve kterém byly dvě třetiny našeho jídla. Nenapadalo mě, kdo by mohl jídlo ukrást. Snad nějaké zvíře donucené hladem ? Byli jsme tím velice znepokojeni, protože zbývající zásoby by nám nevystačily ani do Luvasu a vtomto kraji je velice těžké něco ulovit, nebo najít něco jedlého. Dali jsme se teddy do prohlídky okolí, jestli někde po nočním zloději nezůstaly stopy. Eyn po chvíli hledání našla za jedním z okolních balvanů obrovské stopy. Jedna byla velká asi jako dvě moje. Vedly od naše tábora směrem nahoru, po úbočí hory Exis.

Vzali jsme vaky se zbývajícími zásobami a jinými věcmi a začali jsme sledovat stopy neznámého zloděje. Stopy pokračovaly pořád nahoru, kde borovicový les přecházel do porostu kleče. Na svahu byly řídce roztroušeny balvany a kmeny vyvrácených stromů, vybělené sluncem do barvy kostí. Za námi se otevíral pohled do širého kraje. Na stále doutnající sopku Enla, jezero Garasa i naše město Ratlu. V dálce, až na samém obzoru, se zvíhala hradba lesů Gesafa. Stopy teď zamířili na kamenitou půdu, kde je nebylo možné sledovat. Kameny na zemi byly pouze začátkem oblasti skal. Rozhodli jsme se, že skály prohledáme, jestli se v nich náhodou neskrývá ten lupič. Před jednou z jeskyní ve skalách, byly, na úzkém hlinitém pásu před vchodem, ztřetelné stejné stopy, jako u našeho tábora.Vůbec se mi do ní nechtělo lézt. Jeskyně se ve skále otevírala jako hladová ústa, připravená se zavřít za prvním, kdo vleze dovnitř. Ale musel jsem, jídlo bylo potřeba pro další cestu. Z jedné kleče jsem si uřízl smolnatou větev, zapálil jsem ji jako pochodeň a vlezl do jeskyně. Do druhé ruky jsem si pro jistotu vzal dýku. Jak jsem do ní vešel, okamžitě mě ovanul chlad. Jeskyně byla spíše chodbou, která se prudce svažovala někam do hlubin. Pochodeň kouřila a poblikávala, tím na stěnách tmavé chodby vytvářela strašidelné obrazce. Nořil jsem se hlouběji a hlouběji do skály.

Najednou jsem skoro nadskočil leknutím. Z hlubin chodby se ozval děsivý, nelidský řev a dusání těžkých kroků. Schoval jsem se za kámen na okraji chodby, zhasil jsem pochodeň a čekal jsem, co nebo kdo přijde. Bez pochodně byla v chodbě strašná tma, jen otvor ven bledě svítil. Kroky byly čím dál hlasitější. Po chvíli čekání jsem uviděl ještě jiné světlo, než to, které vycházelo s ústí chodby. Vycházelo z hlubin chodby, odkud se ozývaly kroky a s každým krokem sílilo. Kroky teď zněly, jako kdyby někdo těžkou palicí bušil do skály. Začal jsem mít strach z toho děsivého tvora z podzemí. Co když si mě všimne, až bude procházet kolem mě. Pak se najednou přede mnou vynořil. Tři metry vysoký, hrozivý, skalní ork. Oblečen byl pouze do bederní roušky. V levé ruce měl pochodeň a v pravé obrovský kyj, který by těžko zvedal jeden muž. Orkové jsou polointeligentní stvoření s ohromnou silou, kteří většinou přepadávají obchodní karavany. Lidští vojáci je vytlačili do hor, kde je pomalu vybíjejí, jako obtížnou zvěř. Za prvním orkem šli ještě tři další. V jeskyni, hluboko pod zemí na konci chodby, nejspíš měli brloh, kde spali a skladovali kořist. Bylo mi jasné, že potraviny od nich zpět nezískáme. Doufal jsem jen, že Eyn bude mít dost rozumu na to, aby se před orky schovala jako já. Když orkové vyšli z chodby, neozval se křik Eyn, z čehož jsem usoudil, že se dobře ukryla. Ještě jsem počkal, až orkové odejdou dostatečně daleko od jeskyně a pak jsem vylezl z jeskyně ven.

Eyn ke mě přiběhla, celá bledá a vystrašená. ,,Co to bylo za tvory, měla jsem o tebe velký strach Karyme," volala na mě už z dálky. ,,To byli skalní orkové, měli jsme oba štěstí, že jsme se před nimi stihli včas schovat," vysvětloval jsem jí. Došlo mi, jak vážná teď je naše situace. Zásoby nám vystačí už asi jen tři dny a pak budeme muset lovit, což je v těchto krajích velice obtížné. V cestě jsme pokračovali po úbočí hory a při tom jsme také zvolna scházeli dolů. Cestou jsme se okolo sebe každou chvíli rozhlíželi, jestli se k nám neblíží další orkové. Stíny se pomalu začaly prodlužovat. K večeru jsme dorazili až do řídkého lesa na úpatí hory, asi 20 kilometrů rovnou čarou od našeho posledního tábora. Vybrali jsme si hezké místo na spaní a shodili ze zad vaky. Dohodli jsme se, že přes no budeme držet hlídky, kdyby se orkové náhodou ještě vrátili. Jako první jsem měl držet hlídku já. Sedl jsem si na veliký balvyn kousek od tábora a Eyn ulehla do měkkého jehličí. Zatímco Eyn klidně oddechovala, přemýšlel jsem o naší další cestě. Cesta dnes začala být obtížnou, zítra budeme muset začít lovit. S takovými myšlemkami jsem hleděl do dálky, kde na obzoru svítila světla Ratlu, našeho domova.

POUTNÍK

Ráno mě probudila, dříve než Eyn, vlhkost a chlad. Dnešek mě přivítal úplně jinak než včerejšek. Žádný pěv ptáků, žádné sluneční teplo. Jen mlha a zataženo. Posadil jsem se. Slunce ještě nevyšlo, ale pokračovat ve spaní nepřicházelo v úvahu. Všechno oblečení jsem měl nasáklé vodou. Rozhlédl jsem se kolem, po krajině zahalené do mlžného závoje. Eyn seděla na stejném kameni jako já včera a otočila se teprve, když jsem nahlas zakašlal. Vlasy měla zplihlé od nočního deště a po obličeji ji stékaly pramínky vody. ,,To se nám to, ale počasí mračí. Dobré ráno Karyme," přivítala mě s optimistickým úsměvem. Bez dalšího odkládání jsme vyrazili na další pouť.

Ve vzduchu se vznášela mlha, skrz kterou bylo vidět jen asi třicet kroků dopředu. Od úst nám šla pára, která posilovala všudypřítomnou mlhu. Naše kroky čvachtaly po rozbahněné půdě. Nebylo poznat, kdy vyšlo slunce. Nic se nezměnilo. Jen vlhké oblečení bylo ještě vlhčí. Žádné další stopy po orkcích jsme nenašli. Ani jsme nemohli najít. Kdyby tady nějaké byly, smyl by je déšť.

Najednou jsme uviděli v mlze se zhmotňovat nějakou tmavou postavu, mířící přímo k nám. Až když byl tak bízko, že jsme slyšeli čvachtání jeho nohou na rozbahněné půdě, dokázali jsme rozeznat o koho jde. Byl to nějaký pocestný s velkým širákem, z kterého zvolna kapala voda a přes který mu nebylo vidět do tváře. Jeho dlouhý plášť, mu deštěm ztmavnul a ztěžknul. Jen vysoké boty proti vodě, ve velikých kalužích, odolávaly. V ruce držel hůl, vyšší než on sám, o kterou se ztěžka opíral. Přes rameno měl přehozený vak se zásobami.
,,Dobrý den," pozdravil hlubokým hlasem.
,,Dobrý den, kampak se vlečete v takovém nečasu ?"
,,Ale, do Ratlu za sestrou. A kam vy ?"
,,Z Ratlu až na horu Seros."
,,Vážně tak to se na vás v celém Luvasu vyptávají nějací černě odění muži."
,,Nevíte co od nás chtějí ?"
,,No tak to nevím."
,,Tak štastnou cestu !"
,,Štasnou cestu."
Poutník se zvolna vzdaloval, až se roplynul v husté mlze. Přemýšleli jsme o tom, co nám řekl. Kdo by se na nás mohl vyptávat ? Nevěděli jsme. Po setkání s poutníkem jsme zamířili nahoru na svah hory Exis, abychom ve skalách našli nějakou jeskyni na přespání.

Po chvíli pochodu se z mlžného závoje před námi vynořila temná hradba skal. Snadno jsme v nich našli suchou jeskyni, jako stvořenou pro přespání. Zapálili jsme oheň a rozsvěsili mokré oblečení. Venku se převalovaly kotouče mlhy, ale v naší jeskyni bylo teplo a útulno. Ulehl jsem a Eyn se posadila do ústí jeskyně. Tvář jí ozařovala mihotavá zář ohně a oči se jí leskly v jeho svitu. Díky, či kvůli ní jsem tu teď, tady ležel. Kdybych jsem se jí nenechal přemluvit, ležel bych doma, pod teplou, těžkou peřinou, nevystavován náporům studeného větru. Ale nelitoval jsem svého rozhodnutí. Usnul jsem, ukolébán hrou světel z ohně na stěnách.

LUVAS

Eyn mě v noci probudila na hlídku. Rozespale jsem mrkal do světla dohasínajících uhlíků a na unavenou Eyn. Vstal jsem a když jsem vyšel z jeskyně ovanul mě noční chlad. Zatímco jsem spal, se obloha vyčistila od mraků a teď na ní svítily tisíce hvězd. Třpytily se jako oči, které pozorovaly každý můj pohyb. Za nedlouho se z jeskyně ozývalo klidné oddychování Eyn, jediný zvuk, který narušoval noční klid. V dálce zahoukala sova. Měl jsem pocit, že jsem zaslechl i vyděšené písknutí prchající myši. Noc je někdy nejkrásnější denní doba, probouzející neznámou touhu, rozběhnout se až tam, kde v dálce svítí světla měst. Během mého přemýšlení a pozorování krás noci, začala obloha na východě rudnout. O něco později se za vzdálenými vrcholky hor vynořil okraj růžového slunce, obklopeného závojem červánků. Dosud tichou krajinou se rozlehlo kokrhání kohoutů a zpěv ptactva. Den se probouzel.

Zaslech jsem za sebou slabý šramot, vycházející od vchodu do jeskyně. Otočil jsem se. Eyn právě vylézala z jeskyně a rozespalýma očima mžourala do vycházejícího slunce. Zásoby včera večer došly, takže o snídani jsme si mohli nechat jen zdát.Když se slunce zjevilo v celé své kráse, byli jsme už na cestě. Dnes jsme plánovali dorazit až do Luvasu. Slunce nemilosrdně rozpalovalo, již popraskanou zem, po které jsme se unaveně vlekli. Pot se z nás jen lil a naše rozpraskané rty potřebovaly vodu, které se však nedostávalo. I přes tyto obtíže jsme byli ještě před polednem v polovině cesty do Luvasu. V poledne jsme dokonce uslyšeli zvuk kostelních zvonů, odbíjejících poledne a spatřili městské hradby Luvasu. Během odpoledne se vytoužené hradby stále přibližovaly a rostly. K večeru jsme je měly skoro na dosah ruky.

Z venčí vypadal Luvas skoro stejně jako Ratlu. Vyskoké hradby, pevná brána, černý trh před ní, to vše nám přimomínalo náš domov. Do města jsme se dostali chvíli před uzavřením brány, po zaplacení malého poplatku. Luvas nás v okamžiku obklopil bludištěm křivolakých uliček a množstvím neznámých lidí. Vše nám tu bylo úplně cizí a přece podivně známé. Vydali jsme se hledat blízký, ale slušný hostnec, ve kterém bychom se mohli ubytovat. Nakonec jsme se museli kolemjdoucích několikrát ptát, než jsme jeden hostinec našli. Příjemný hostinský nám levně poskytnul hezký pokojík a hned nám do něj zanesl večeři. Lačně jsme se na ni vrhli, protože od včerejška jsme neměli nic v ústech. Po jídle nám hostinský nabídl koupel, kterou jsme samozřejmě neodmítli. Když jsme ze sebe smyly čtyřdenní špínu, cítili jsme se úplně novými lidmi. Dnešní noc pro nás měla být neobvyklým komfortem. Nemuseli jsme držet hlídky, leželi jsme v postelích... V postelích jsme přemýšleli o své cestě. V pořádku jsme dorazili do její třetiny. Ubíhá rychleji, než jsme čekali.

---