Dveře

To několikeré opakování informace o stolku (týmiž slovy) mi trochu vadí, i když chápu, že je záměrné a že má ilustrovat duševní rozpoložení protagonisty. Po dočtení si uvědumuji, že tenhle textík, ač uznávám, že číst se dá, je dost mimo můj vkus. Chybí mi náznak čehosi jako vysvětlení nebo alespoň nasměrování k nějaké myšlenové paralele se skutečným životem.

Díky. Je to jistě hodně absurdní situace. Mne ovšem zase to absurdno na tom naopak lákalo (to, jaká atmosféra a psychologické kotrmelce by se daly z takto absurdní situace vytěžit - jistě, ladit se na tom dá určitě ještě víc než jen trochu) a bylo vlastně na začátku celého nápadu na tento námět.

Jinak s tím pohledem vypravěče a hlavní postavy se teď holt tluču do hlavy, jak jsem ten nápad zbytečně překombinoval. Měl jsem to nejspíš prostě rovnou napsat celé v 1.osobě. Ich-forma by tomuto textu, myslím, docela slušela - a ty rušivé "vypravěčské" věty by byly takto přímočaře vloženy do úst hlavní postavě, čímž by bylo jasno, jejich forma by tak nepůsobila nelogicky ... a bylo by po ptákách. Hm, co už teď - napadá mne něco o generálovi po bitvě ;-)

Dík za zpětnou vazbu i za tip.

To jsi, StvN, ale úplně obrátil smysl mých argumentů naruby. Příklad s pohádkou o Karkulce neměl ukazovat, že autorova odpovědnost leží na čtenáři vždy, ale právě naopak, měl ilustrovat, že sama myšlenka, že by vůbec bylo možné autorovu odpovědnost přenášet na čtenáře je nesmyslná. Jistěže také čtenář vždy má svou odpovědnost - už jen tím, že se při četbě pobavil, nějakým způsobem na text zareagoval, nějakým způsobem mu přitakal a v tom je jeho odpovědnost - která je ovšem zcela odlišná od odpovědnosti autora, takže není možné přenášet autorovu odpovědnost na čtenáře ani čtenářovu na autora. Ani tím, že by si autor nepřipouštěl svou vládu nad textem ne (tím spíš, že nepřipuštění si vlády nad textem nepokládám za vůbec možné, něco takového si nedovedu ani představit). Toto jsem se tu pokusil vyjádřit a objasnit.

Ta věta "A ano, máte pravdu, asi se tu s tím stolkem trochu opakuje." měla přispět k atmosféře, kdy se pohled hlavního hrdiny prolíná s pohledem vypravěče, až se mezi oběma pohledy setřou rozdíly. Vypraveč si u této věty jakoby "vzpomíná", že se opakuje - protože prožívá stejné "vzpomínání" a "výpadky paměti" jako hlavní hrdina. Čtenář tento záměr nemusí posvětit (a třeba Janina ho hned v první kritice také neposvětila). Takže ano, chápu kritiku, která mi řekne, tento záměr mířil vedle, takhle ne, takto to nefunguje. To beru. Ale odvozovat z toho něco o přenášení odpovědnosti ... to tedy promiň, ale to mi přijde až jako poněkud demagogický přístup.

Ale omlouvám se za možná až zbytečně upovídanou a osobní diskusi nad tvou kritikou. Pokud to hlavní je poukázat na to, co na tebe v textu působilo jako projev nervozity a nejistoty, shodněme se, že na efektu se neshodneme, a za tvůj pokus o popsání toho, co na tebe tak působilo, ti děkuji.

Nemyslel jsem to tak, jak jsi to pochopil.

Normální text je svébytné samostatné dílo, které autor na čtenáře vystřelí s nějakým cílem a pak jen kouká, jestli se mu podařilo čtenáře zasáhnout tak, jak zamýšlel. Odpovědnost za napsaný text si nese sám, protože to je jeho volba. V tomhle případě na čtenáře žádnou odpovědnost přece nepřenáší. V tomhle případě chce pouze to, aby si to čtenář přečetl a pobavil se.

Přenášení odpovědnosti se uskutečňuje v tom případě, kdy si autor nepřipouští, že by měl vládu nad textem. Podle toho, co jsi teď napsal to vypadá, že u tebe to je normální stav, že ta odpovědnost leží na čtenáři vždy. Ale není to tak. Odpovědnost za napsaný text musí ležet na autorovi. Pohádka si neříká o schválení dítěti, že vlk je zlý. Pohádka to dítěti oznamuje a vysvětluje proč je zlý. Tady se žádná odpovědnost nepřenáší. Podívej se ale, co jsi napsal ty: A ano, máte pravdu, asi se tu s tím stolkem trochu opakuje.

Tím vlastně srážíš sám sebe v očích čtenáře. Zároveň v tuhle chvíli už ten text není samostatná střela mířící na čtenáře, ale je to text, který po čtenáři chce, aby ho nějakým způsobem posvětil. Jak jsem psal, v tomhle vidím to přenášení odpovědnosti. Autor si pak může říct: Já jsem říkal, že to asi není napsané úplně dobře. 

Každopádně jsem chtěl popsat efekt, který plyne z té nervozity a nejistoty. Není důležité se na tom efektu shodnout. Důležité je, abys pochopil, co jsem myslel tou nervozitou a kde to na mě tak v textu působilo.

V případě tohoto textu na mě působí autorovy komentáře více jako projev nervozity a nejistoty než účelný prostředek literárního záměru. Je to stejné jako v případě veřejného projevu, kdy autor promlouvá k obecenstvu. Je to způsob, jakým si autor přímo říká o schválení toho, co říká. Samozřejmě, že když si řekne o schválení někomu jinému, tak přenáší odpovědnost na toho druhého. Nevím, jak to napsat jinak. Je to myslím celkem přímočaré samo o sobě.

Je zajímavé, že jsem jednu chvíli skutečně zvažoval zakončit text obrazem nějakého "vědeckého experimentu", ale nakonec mi přišlo, že taková konkretizace by byla vic na škodu než k užitku, že je lepší to nechat otevřené.

Jedním z mých záměrů bylo vyzkoušet, zda by bylo možné zvýraznit celkovou atmosféru (její působení na čtenáře) takovým zblížením pohledu vypraveče a hlavní postavy, že by se až stíraly rozdíly mezi nimi. Proto např. také to slovní žonglování se stolkem a proto ta nelogická věta kritizovaná v Janinině připomínce. Jak je vidno, nezafungovalo to zcela tak, jak jsem zamýšlel. A tam, kde to ztotožnění postavy s vypravěčem je už přehnaně ostré (což se stalo právě především v té diskutované "nelogické větě"), to pak už opravdu může (pokud čtenář to ztotožnění nepřijmé - protože to prostě vnímá jinak) vyloženě rušit. Takže vřelé díky Janině za její trefnou připomínku.

Nepochopil jsem připomínku StvN s přenášením odpovědnosti za svůj text na čtenáře tím, že si říkám o jeho schválení. Šlo by to vyjádřit ještě nějak jinak, abych porozuměl, v čem tato výtka spočívá, a mohl se nad ní zamyslet? Díky.

Je to zdlouhave. Zpocatku fajn, ale text se nikam nehybe. Opakovani se stolkem je fajn, ale neni fajn, ze to autor komentuje. Ukazuje to na nejistotu a autor prenasi odpovednost za svuj text na ctenare tim, ze si vlastne rika o jeho schvaleni. 

Přečetla jsem se zájmem. To postupné „smršťování“ světa tvého hrdiny je popsané docela působivě. Ruší mě věta „Říkal jsem vám už, že tu kdysi měl malý dřevěný stolek?“ Přijde mi nelogická. Paměť přece ztrácel ten hrdina, ne vypravěč. Jinak fajn, tipuju.