Tady nejsme v Africe...

Už si přesně nevzpomínám, kdy boj mezi mnou, jakožto kuchařkou a mými dětmi, jakožto strávníky vlastně začal. Ale muselo to být hodně brzy, protože mám před očima obraz, kdy si malé škvrně s bryndákem pod bradou mohlo hlavu ukroutit při odstrkování talíře. Nepomohlo nic, strava skončila v koši. Stála jsem nad ním a ani povzdech nemohl vyjádřit mé rozporuplné pocity.

Na jednu stranu jsem cítila bezmoc, ale na druhou, jsem byla pyšná, že prcek si už teď v tak mladém věku uměl prosadit svoje.

Přišla škola a stravování ve školní jídelně. Děti rostly, moudřely, chápaly spoustu věcí, jen s tím jídlem to bylo pořád stejné. Nejraději by čipsy, hranolky a tatranky.  Seděly v kuchyni u stolu klidně i hodinu, ale špenát do huby nevzaly. Nezabíraly ani sliby, až to sníš, dostaneš kokino. Nezabíraly ani výhrůžky, jestli to nesníš, dostaneš tou největší vařečkou, co máme, na prdel. Seděly úplně v klidu, jako kdby si říkaly, víš ty, co mě můžeš… Kdybych neustoupila, sedí tam s těmi svými myšlenkami dodnes.

Aspoň, že svačiny sní bez problémů... myslela jsem si.

Jednou jsem přišla z práce domů a v bytě ucítila divný smrad. Podivila jsem se, protože koš s odpadky jsem vynášela včera. Nu co, asi je v něm něco výživného, pomyslela jsem si a vynesla ho znovu. Jenže druhý den byl zápach v bytě zase. A ještě výraznější. To není možný, řekla jsem si a šla po čichu. Neomylně mě přivedl zase ke koši. Otevřela jsem víko, byl poloprázdný. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem strčila hlavu dovnitř a nasála. Nic. Žádný zápach. To musí být odjinud. Ale odkud? Začala jsem pátrat a zapojila do toho i děti.

„Děcka, pojďte se. Cítíte ten smrad?“

„Jo, je to hrozný,“ odpověděl syn.

„Jo! A už hodně dlouho!“ nezůstala pozadu dcera.

„A náhodou nevíte, od čeho to může být?“ odpovědí mi bylo jen kroucení hlavičkami a odchod do pokojíku. Povzdechla jsem si a začala systematicky vyklízet celou kuchyň. Všechno jsem vyskládala z regálů a poliček, vydrhla, naskládala zpátky. Odér byl ale nezničitelný. Byl všude. Začala jsem tedy znovu, tentokrát jsem nakoukla do každé misky, zvedla každou pokličku. A pak jsem to objevila.

V jedné váze byla ukrytá svačina. Rohlík se šunkou a sýrem. Kromě toho se tam pohybovala hromada bílých, hezky vypasených červů. Nasadila jsem si rukavice a obsah vázy vysypala do sáčku, pak druhého a ještě i třetího. Teprve potom jsem to všechno vynesla do popelnice.

Dcera se synem dostali přednášku o tom, že jídlem se neplýtvá a co by za to daly děti v Africe. Od druhého dne si chystali svačiny sami.

Léta plynula, a z dětí, které nepozřely zhola nic, vyrostli puberťáci, kteří snědli všechno, co nemělo nožičky. A já měla po starostech. Jenže jsem zase jen stála u sporáku.

Jaká to byla úleva, když se syn dostal na vysokou a přes týden bydlel na privátě. Celých pět dní byla moje plotna studená, abych ji v sobotu ráno nažhavila a vypnula až v neděli večer.

Jednou takhle v sobotu ráno si přišel syn do kuchyně uvařit čaj. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych si nevšimla, že si z pokoje přinesl hrnek s použitým pytlíkem. Ten k mému úžasu nevyhodil, ale naopak zalil znovu vařící vodou.

Spadla mi brada. Můj syn si připravuje druhák. Ale stejně jako se mi nezamlouvalo před dvaceti lety plýtvání, nelíbila se mi teď jeho přehnaná šetrnost. Opět dostal přednášku. Tentokrát začínala slovy: „Tady nejsme v Africe…“