Zimní ulice

Napadl sníh a přišla zima. Náhle zmizela střecha, co kryla lidský svět. I hvězdy už zhasly, prý jim došel svit. Z dlažebních kostek si v mysli postavit vlastní krb pro světlo i zahřátí. Bláhovost humánní tendence k prosté sebezáchraně. Bezcílné kroky zimním nočním městem na cestě do rána a zpět k večeru …

Zatmělá okna blikají modří, když všechny rodiny sledují, jak prý žije pár z nich. Sto dílů radosti po sto dílech štěstí. Závěrečné titulky s možností jít snít. A v hlavách pak plynou pohádkové sny s obavou z probuzení před žádaným happy endem.

Nebe bez hvězd je v ulici obrazovkou snů. Neletící kometa může býti prvním dílem. Pokračování v podobě zaběhlé kočky, co hledá své ještě nenarozené děti, či zítra přejetého holuba, co už dále nezvládne letět ani být. Sny mrazivé dlažby bez výsledného ukončení, titulky přerušení přinese až ranní rozbřesk.

Ve tmě kroky hledají dotek mrazivého klidu s lehkostí průzračného bytí. Oči nočních poutníků si beze slov vyměňují vlastní pozdravy. A všichni z nich nevědomě hledají nový zvuk serenády pro trochu hřejivého smíchu k přežití. A k jitru utichají, když odkládají smutek a sbírají po dlažbě poválené tóny zvonů nemajících not.

Ráno ruce za okny otevírají snáře s perspektivou krásy a statků. Prohnilá hmotnost doufání, že třeba už dnes má být líp. Domy se odmykají, ulice se zaplňuje denními uspěchanými kroky … kroky po dlažbě, v níž jsou mrazem neviditelně vyryty noční umrzlé sny.